Viktor neprosil. V tichosti si sbalil pár věcí a odešel. S úctou, ale s těžkým srdcem. Toulal se po zasněžené Praze a jeho jediným útočištěm se stala stará lavička v parku, kde kdysi chodil s manželkou Annou i malým synkem.
Jednoho mrazivého dne, kdy zima pronikala až do kostí, uslyšel známý hlas: „Viktore? Viktore Nováku?“
Před ním stála Alena Černá – jeho první láska z mládí. Osud je tehdy rozdělil, ale po letech se znovu setkali. V rukou držela termosku s horkým čajem a sáček koláčků.
„Co tady děláš? Zmrzneš,“ řekla starostlivě a posadila se vedle něj, jako by mezi nimi žádná desetiletí neuběhla.
Viktor vyprávěl svůj příběh. O synovi, o Janě, o svém odchodu. Alena ho vyslechla, sevřela jeho zkřehlé ruce a jednoduše řekla: „Pojď ke mně. Ohřeješ se, najíš se. Zítra vymyslíme, co dál. Člověk nemá být sám.“
Od toho dne se Viktorův život pomalu začal měnit. V teplém bytě, kde vonělo čerstvé pečivo a hrálo staré rádio, nalezl znovu pocit domova. Opravoval zásuvky, pomáhal s úklidem, vyprávěl Aleně své historky. Ta mu na oplátku vařila oblíbené polévky a vázala mu šál, aby ho chránila před chladem – nejen tím venkovním, ale i tím, který se usídlil v jeho duši.
Jednoho dne, když se Alena vracela z trhu, uviděla před domem auto. Vystoupil z něj muž – Jakub, Viktorův syn. „Dobrý den, bydlí tady Viktor Novák?“ zeptal se nejistě.
„A kdo jste?“ odpověděla Alena klidně.
„Jsem jeho syn. Hledám ho. Odešel… a já dlouho nevěděl. Jana mě opustila. Byl jsem slepý.“
Alena chvíli váhala, než mu otevřela. „Pamatujte: otec není věc. Nevrací se jen proto, že vám je teď smutno.“
Viktor, když syna spatřil, ztuhl. Všechny ty mrazivé noci, opuštění i bolest se mu vrátily.
„Tati… odpusť mi,“ vyšlo z Jakuba roztřeseně.
Viktor chvíli mlčel, než tiše pronesl: „Mohl jsi přijít dřív. Ale... odpouštím ti.“
Slzy v očích obou mužů byly směsí bolesti i úlevy.
O měsíc později Jakub nabídl otci návrat domů. Viktor však odmítl: „Našel jsem svůj domov.“
Zůstal u Aleny, která mu dala něco, co mu jeho vlastní syn vzal — pocit bezpečí a přijetí. Často navštěvoval i vnuka Martina, který ho vždy vítal s úsměvem. Viktor tak zjistil, že i na sklonku života může začít nové štěstí — i když to člověk dávno nečeká.
