Dveře vily se otevřely – a tam stály. Všechny tři jeho děti. Nepozvané.
„Myslelas, že se nás zbavíš, co?“ zasyčely.
„53 a ještě věříš na pohádky? Roztomilé.“
„Tahle vila je moc luxusní pro tebe. My si ji vezmeme. Ty můžeš spát v bungalovu.“
Ticho před bouří
Než jsem vůbec stačila reagovat, ozval se zvuk tříštícího se skla. Jack stál ve dveřích – v ruce skleničky, ve tváři hněv tak silný, že v místnosti ztuhnul vzduch.
„DĚLÁTE SI ZE MĚ LEGRACI?!“ zařval. Jeho hlas rezonoval vilou jako bouře. Pak už mluvil tišeji, ale o to víc naléhavě.
„Myslel jsem, že jsem vás vychoval jako slušné lidi. Ale tohle? Bylo kruté. Neuctivé. A ostudné – pro vás. Ne pro ni.“
Všichni zůstali zticha. Rachel sklopila hlavu. Ethan se ošil. Grace zkřížila ruce, ale mlčela.
Jack se otočil ke mně, vzal mě za ruku a políbil ji. „Ty jsi má žena. Ty jsi můj klid. A kdo to nerespektuje, nemá v našem životě místo.“
Rachel vyštěkla: „Takže si vybereš ji místo nás?“
Jack bez zaváhání odpověděl: „Ne. Vy jste si vybrali, když jste přišli sem a snažili se ponížit mou ženu v jejím vlastním domě.“
Ukázal na dveře: „Letenky domů najdete v uvítacím sešitu. Zvládnete to.“
Konec pohádky? Ne. Teprve začátek
Děti odešly. V tichosti. Já zůstala stát – s roztřesenýma rukama, ale poprvé po dlouhé době jsem se cítila viděná, slyšená a milovaná.
Jack mi řekl: „Měl jsem se tě zastat dřív. Promiň.“
A já, se slzami v očích, odpověděla: „Teď jsi to právě udělal.“
Zbytek svatební cesty jsme strávili jen spolu – bez přetvářky, bez přerušení. Dva lidé, padesát tři let staří a hrdí, že se jejich pohádka nemusí líbit nikomu jinému.
Protože pravá láska nezná věk.
A tahle pohádka? Teprve začíná.
