Vědci vysvětlují, že během života neustále vznikají nové a nové genetické změny. Ty, které se objevují v běžných, tedy nezárodečných buňkách, označují jako somatické mutace. Právě tyto změny mohou v určitých případech spustit proces vedoucí ke vzniku nádorového onemocnění. Zároveň ale platí, že velká část mutací zůstane „neškodná“ a nikdy se v reálný zdravotní problém nepromění.
Zjištění vědců přesto působí mrazivě: i zcela zdravá tkáň je geneticky „děravá“ a plná změn, které by za určitých okolností mohly být prvním krokem k rakovině.
Studie z Cambridge: devět lidí, jeden orgán a tisíce mutací
Za průlomovou prací stojí výzkumný tým z britského Wellcome Sanger Institute a MRC Cancer Unit na Cambridgeské univerzitě. Odborníci se rozhodli podívat se detailně na to, co se děje v buňkách jícnu během lidského života. Tento orgán si nevybrali náhodou – jde o místo, kde se může rozvinout jeden z nejzávažnějších typů rakoviny, a přitom je relativně snadno přístupný pro odběr vzorků.
Vědci analyzovali vzorky tkáně odebrané devíti dobrovolníkům ve věku od 20 do 75 let. Důležitá podmínka: nikdo z nich netrpěl rakovinou jícnu ani jiným onemocněním tohoto orgánu. Šlo tedy o lidi, kteří byli z hlediska jícnu považováni za zdravé.
Odebrané vzorky prošly mimořádně podrobným genetickým testováním, které umožnilo identifikovat i velmi drobné změny v DNA jednotlivých buněk. Cílem bylo zjistit, kolik z těchto buněk v sobě nese mutace, jaké typy změn se v nich vyskytují a jak se jejich množství mění s přibývajícím věkem.
Stovky mutací už ve dvaceti: věk není žádná záruka
Výsledky výzkumu překvapily i samotné autory studie. Ukázalo se, že už u dvacetiletých dobrovolníků nesla prakticky každá buňka jícnu stovky mutací. S přibývajícím věkem se situace dále dramaticky zhoršovala – u starších účastníků studie se počet mutací v jednotlivých buňkách pohyboval kolem dvou tisíc.
To znamená, že během života dochází k neustálému „přepisování“ genetické informace v našich buňkách. Změny vznikají vlivem vnějších faktorů (například kouření, znečištěné ovzduší, nevhodná strava či UV záření), ale také v důsledku přirozených chyb při dělení buněk. Přestože stovky až tisíce mutací mohou znít děsivě, vědci zdůrazňují, že rozhodující jsou konkrétní geny, kterých se změny dotknou.
Podle odborníků pouze mutace v určitých klíčových genech skutečně zvyšují riziko, že se z běžné buňky stane buňka nádorová. Většina ostatních změn zůstává bez většího dopadu na zdraví člověka.
Více než polovina buněk se „stopou“ rakoviny
Ještě znepokojivější je zjištění, že u lidí ve středním věku nesla více než polovina zdravých buněk jícnu mutace v genech, které jsou spojovány s rakovinou. Jinými slovy: značná část buněk v těle nese genetické změny typické pro nádory, aniž by se u člověka jakékoli nádorové onemocnění projevilo.
Jeden z autorů studie, profesor Phil Jones, přiznal, že tým rozsah těchto změn nečekal a zůstal výsledky doslova ohromen. Podle dostupných informací se k objevům vyjádřil slovy, že vědci byli svými zjištěními šokováni – i když přesné formulace jeho vyjádření studie neuvádí, samotná data mluví jasně: to, co jsme dosud považovali za „zdravou“ tkáň, je ve skutečnosti geneticky velmi rozmanitý a poškozený terén.
Gen TP53: klíčový hráč, který se mění s věkem
V další fázi výzkumu se vědci zaměřili na konkrétní geny, které jsou dlouhodobě spojovány s rakovinou jícnu. Jedním z nich je gen TP53, často označovaný jako „strážce genomu“. U mnoha typů nádorových onemocnění hraje tento gen klíčovou roli – když je poškozen, buňky ztrácejí schopnost opravovat chyby v DNA a zastavovat nekontrolované dělení.
Analýza ukázala, že s rostoucím věkem se mutace v genu TP53 objevují v pěti až deseti procentech jinak zdravých buněk jícnu. To znamená, že i u lidí bez jakýchkoli příznaků rakoviny už část jejich buněk nese změny v genu, který je úzce spojen s nádorovým procesem. Tento fakt může částečně vysvětlovat, proč s věkem riziko rakoviny obecně roste – tělo si zkrátka nese stále větší „nálož“ potenciálně nebezpečných genetických změn.
NOTCH1: gen, který bourá zažité představy
Ještě větší překvapení přineslo zkoumání dalšího významného genu – NOTCH1. Tento gen hraje zásadní roli v regulaci dělení buněk a jejich vývoje. Dosud se věřilo, že mutace v NOTCH1 podporují růst nádorových buněk a přispívají k rozvoji rakoviny.
Nová studie ale ukazuje zcela jiný obraz. Vědci zjistili, že až polovina zdravých buněk jícnu u lidí ve středním věku nese mutace v genu NOTCH1. Překvapivé je, že tyto změny se v mnohem větší míře vyskytují právě v normální, zdravé tkáni než v tkáni postižené nádorem.
To vede vědce k závěru, že gen NOTCH1 může mít do určité míry ochrannou funkci. Jeho mutace se zřejmě podílejí spíše na konkurenčním boji mezi jednotlivými buněčnými populacemi ve zdravé tkáni, než aby přímo podporovaly vznik rakoviny. Zároveň tato zjištění zpochybňují dříve rozšířený názor, že mutace NOTCH1 jsou především hnací silou dělení nádorových buněk.
Jinými slovy, to, co vědci dlouho považovali za jednoznačně nebezpečný signál, může být ve skutečnosti součástí složitého ochranného mechanismu, kterým se tělo brání ještě agresivnějším typům buněk.
Co z toho plyne pro běžného člověka?
Výsledky studie z britských pracovišť ukazují, že pojem „zdravá tkáň“ je mnohem relativnější, než jsme si dosud mysleli. Naše tělo v sobě nese obrovské množství mutací, které se hromadí už od mládí a s věkem přibývají. Přesto většina lidí nikdy rakovinou neonemocní.
Podle odborníků to naznačuje, že organismus má velmi účinné mechanismy, jak držet potenciálně nebezpečné buňky pod kontrolou – ať už jde o imunitní systém, buněčnou sebevraždu (apoptózu) nebo složité regulační procesy, které brání nekontrolovanému dělení.
Studie zároveň otevírá cestu k přesnějšímu pochopení, které mutace jsou skutečně rizikové a které jsou spíše „šumem na pozadí“. Do budoucna by to mohlo pomoci lépe odhadovat individuální riziko rakoviny, vyvíjet cílené preventivní programy a možná i nové léčebné strategie, které zasáhnou buňky ještě dříve, než se z nich stane nádor.
Jedno je ale jisté už teď: naše buňky nejsou tak „čisté“, jak jsme si dlouho namlouvali. Žijeme s mutacemi od mládí až do stáří – a věda se teprve učí rozlišovat, kdy jde o tichého spolubydlícího a kdy o skutečného zabijáka.
