Na povrch vyplula vzpomínka, že ve svých sedmnácti letech vážně uvažovala o tom, že si vezme život. Nešlo o nadsázku, ale o skutečný vnitřní kolaps mladé dívky, která nevěděla, jak dál.
Místo jeptišky první láska a zklamaná víra
Není tajemstvím, že Žilková v minulosti opakovaně zmiňovala, že jako mladá dívka zvažovala vstup do kláštera a chtěla se stát jeptiškou. Svůj tehdejší záměr popsala už dříve pro eXtra.cz:
„Za prvé to bylo zakázané totalitním režimem. Byli u moci komunisté, takže by se muselo jednat o tajné vysvěcení. A za druhé jsem potom potkala první lásku a ta mi to rozmluvila,“ řekla pro eXtra.cz.
Touha po zasvěceném životě se tak střetla s realitou doby a také s úplně obyčejným, ale o to silnějším citem – první velkou láskou. Klášter nakonec zůstal jen v rovině snu. Zda právě nenaplněná duchovní cesta a první velké city stály za pozdějším psychickým propadem, herečka výslovně neřekla, ale je zřejmé, že toto období v ní zanechalo hlubokou stopu.
„Chtěla jsem se zabít.“ Sedmnáctiletá Veronika na dně
Když při živém vysílání s Agátou zavzpomínala na oslavy MDŽ za totality, nečekaně přidala historku, která sama o sobě mrazí.
V době, kdy se oficiálně oslavoval svátek žen, ona sama prožívala vnitřní krizi tak silnou, že si sahala na dno.
„Já jsem na tom byla špatně a chtěla jsem se zabít. Bylo mi blbě a vzpomínám si, že jsem šla na kulaťák na psychoterapii. Když jsem tam dorazila a zaťukala na dveře, tak jsem slyšela smích. Poté vylezla vysmátá a ovíněná sestřička a zeptala se mě, co se děje. Řekla jsem, že se chci asi zabít a že potřebuji pomoc. Ona mi na to řekla, že teď slavíme, že mám přijít v pondělí,“ vyprávěla blondýnka.
Mladá dívka, která sebrala odvahu vyhledat odbornou pomoc, narazila na otřesnou reakci zdravotnického personálu. V momentě, kdy potřebovala podporu, pochopení a okamžitý zásah, dostala jen vzkaz, že se slaví, a má si přijít „až po víkendu“.
Šok, který jí paradoxně zachránil život
Pro někoho by takové odmítnutí mohlo být poslední kapkou. Veronika Žilková však popisuje, že právě tento absurdní zážitek na MDŽ jí nakonec posloužil jako tvrdé, ale jasné prozření.
V den, který byl oficiálně věnován ženám, si uvědomila, že pokud čeká, že ji někdo zachrání, může čekat zbytečně dlouho.
„Protože v ten den bylo MDŽ, leccos si uvědomila. „Dalo mi to jasnou zprávu, že jsem žena a musím si pomoct sama,“ zakončila se zdviženou hlavou.
Tato hořká zkušenost se stala zlomovým momentem. Místo aby ji dorazila, dodala jí paradoxně sílu – pochopila, že její život je v jejích vlastních rukou, ne v rukou opilé sestřičky, režimu nebo okolností.
Ztracená sedmnáctka vs. dnešní bojovnice
Dnes je z kdysi křehké sedmnáctileté dívky žena, která má za sebou desítky filmových a divadelních rolí, několik dětí, vnoučata i bohatý osobní život. Životní pády, rozchody, komplikované vztahy i medializované rodinné kauzy – to všechno ustála pod drobnohledem veřejnosti.
O to silněji působí její přiznání, že kdysi vážně přemýšlela o sebevraždě. Připomíná, že i ti, kdo dnes působí jako sebejistí a nezlomní, si v mládí mohli procházet těžkou krizí, o které se léta nemluvilo.
Žilková navíc otevřeně popisuje absurdní podobu „péče“ v době komunismu – psychoterapie mezi výpary alkoholu a bujarými oslavami svátku žen. Z dnešního pohledu jde o šokující selhání systému, tehdy to byla bohužel spíš norma než výjimka.
MDŽ jako symbol: slabost, ponížení a nakonec síla
To, že se tenhle příběh pojí právě s Mezinárodním dnem žen, je symbolické. Den, který měl oficiálně slavit ženskou roli ve společnosti, prožila Veronika jako největší pocit bezmoci a nepochopení.
Teprve s odstupem let z něj udělala něco jiného – připomínku vlastní síly. Z depresivní vzpomínky se stalo osobní motto: je ženou, která si musela pomoct sama, a právě díky tomu dnes dokáže mluvit o nejtěžších chvílích bez ostychu a se vztyčenou hlavou.
To, že své trauma otevřela v živém vysílání před fanoušky a u vlastní dcery, je dalším důkazem, že se za svou minulost nestydí, ale bere ji jako součást cesty, která z ní udělala člověka, jakým je dnes.
