Učitelka se domnívala, že by se mohl cítit opomenutý nebo je stydlivý, a rozhodla se za ním jít a zkontrolovat ho. Přistoupila k němu s vřelým úsměvem a jemně se zeptala: „Hej, jsi v pořádku?"
Chlapec přikývl, ale neudělal žádný pohyb, aby se zapojil do hry. Rozhodla se ho ještě trochu povzbudit. „To je v pořádku, nechceš jít hrát s ostatními?" řekla a doufala, že ho trochu popostrčí.
K jejímu překvapení chlapec zavrtěl hlavou. „Myslím, že bude lepší, když zůstanu tady," odpověděl. Trochu zmateně se na něj podívala a zeptala se: „A proč, zlato?" Myslela si, že je možná nervózní nebo se jen nezajímá o fotbal.
Chlapec se na ni stejně zmateně podíval a jednoduše řekl: „Protože já jsem brankář!"
V tu chvíli si učitelka uvědomila svůj omyl a neubránila se smíchu nedorozumění. Chlapec se přidal a brzy se oba smáli, jak jí úplně uniklo, že vlastně dělá svou práci tím, že stojí v brankovišti.
Byl to vtipný moment, který jim rozjasnil den a připomněl jí, že věci někdy nejsou tak úplně, jak se na první pohled zdají.
