Mladší lidé tak často nechápou, jak je možné, že jejich prarodiče jsou na nohou už za svítání, zatímco oni sami sotva slyší budík. V mnoha rodinách proto zaznívá známá výčitka:
„Jak můžeš tak dlouho spát?“
Rozdíl mezi generacemi se často vysvětluje jako otázka výchovy, zodpovědnosti nebo povahy. Vědecké poznatky ale ukazují jiný obraz: čas vstávání ve stáří není převážně otázkou rozhodnutí, ale důsledkem změn v mozku a hormonálním systému.
Melatonin: hormon, který rozhoduje o noci
Velkou roli v tom hraje melatonin – hormon spánku, jehož tvorba se s věkem snižuje. Jeho účinek je slabší a kratší, takže tělo dostává signál k probuzení dříve. Zároveň se spánek stává mělčím a přerušovanějším. Hluboké fáze spánku, během nichž se tělo nejvíce regeneruje, se zkracují a noční probouzení jsou častější. Když se starší člověk probudí v časných ranních hodinách, mozek často „vyhodnotí“, že noc už skončila.
Jak stárneme, produkce melatoninu klesá a jeho účinek se zkracuje. Tělo proto dříve dostává signál, že noc skončila, i když by podle hodin mohlo ještě několik hodin spát. Spánek je navíc mělčí, snadno přerušovaný a hluboké regenerační fáze se zkracují. Výsledkem je časté brzké probouzení a pocit, že „už to prostě nejde zaspat“.
Ranní světlo jako spouštěč dne
Významný vliv má také světlo, zejména to ranní. I slabý paprsek přes žaluzie může u staršího člověka působit jako silný signál k probuzení. Mozek, citlivější na světelné podněty než v mládí, přepne organismus do denního režimu, i když je teprve časně ráno.
Situaci často zhoršují zdravotní problémy: bolesti, chronické potíže, časté noční močení nebo vedlejší účinky léků. Tyto faktory spánek opakovaně narušují. Mnoho seniorů by přitom ve skutečnosti rádo spalo déle, ale tělo jim to jednoduše neumožní.
Společnost přesto často vnímá ranní ptáčata jako vzor ctnosti, zatímco delší spánek je spojován s leností. Přitom biologie na morální soudy nehraje – mladší lidé mají přirozeně posunutý rytmus směrem k pozdějšímu usínání a pozdějšímu vstávání a je to stejně normální, jako když se starší generace budí za úsvitu.
Když senioři nespí „podle tabulek“
Noční sovy ve vyšším věku
Navzdory obecnému trendu existují i výrazné výjimky. Někteří lidé zůstávají „nočními typy“ celý život – chodí spát pozdě a ráno si dopřávají dlouhý spánek i v důchodovém věku. U části z nich hraje roli genetika, u jiných celoživotní návyky.
Na internetu se o tom rozjela živá debata poté, co uživatel s přezdívkou „není-to-pravda“ na platformě Reddit položil otázku, zda existují starší lidé, kteří opravdu rádi dlouho spí. Přiznal, že jeho zkušenost je úplně opačná:
„Nikdy jsem neslyšel o starším člověku, který by rád zůstával dlouho vzhůru a následující ráno spal dlouho. I když nemají povinnosti, vstávají v pět či šest a pak vyčítají mladším, že ještě spí – například v neděli v šest ráno. Znáte takové starší lidi?“
Reakce ostatních uživatelů ale ukázaly, že realita je pestřejší, než se může zdát.
Babička – legenda u notebooku
Jedna z nejvýraznějších odpovědí se týkala babičky, která popírá všechny stereotypy o seniorech, co chodí spát se slepicemi:
„Moje babička. Hraje hry do dvou či tří ráno na notebooku (mahjong a solitaire) a pak spí do deseti. Legenda.“
Podobný režim má podle dalšího příspěvku i sousedka jiné uživatelky:
„Mám sousedku, která také zůstává vzhůru do rána u her a pak spí dopoledne.“
V těchto případech nejde o nutnost, ale o vědomou volbu životního stylu – senioři si užívají volný čas, noční klid a možnost dělat si program podle sebe.
Když se peče štrúdl v noci
Další z diskutujících zmínil svého otce, který si s pravidelným režimem hlavu příliš neláme:
„Můj otec má 79 let. Někdy spí do jedenácti, někdy i déle – když se díval na zápas nebo film do noci, nebo ho v jedenáct večer napadne upéct jablečný štrúdl.“
V tomto případě sehrává roli nejen věk, ale i osobnost a zájmy – kdo byl celý život noční sova, zpravidla se jí nezbaví ani v důchodu.
Babička s dědou a tajemství teplé peřiny
Manželé po 65 letech a chytrá úsporná strategie
Největší pozornost však vzbudil příběh prarodičů, kteří jsou spolu už 65 let a přesto rozhodně nepatří mezi ty, kdo vstávají za svítání. Jejich vnuk vysvětlil, proč zůstávají v posteli až do desáté:
„Dědeček s babičkou se probudí kolem osmé, ale v posteli zůstanou až do desáté. Důvod je jednoduchý – spotřebují méně dřeva, když začnou topit později, a v posteli jim není zima. Jsou manželé už 65 let.“
Nejde tedy o lenost, ale o racionální rozhodnutí. V době drahých energií a u starších lidí, kteří často topí dřevem, dává jejich strategie jasný smysl: v teplé posteli je příjemněji než v chladné místnosti a zároveň se šetří palivo. Tento příběh navíc ukazuje, jak se praktické okolnosti – jako je způsob vytápění domu – mohou významně propsat do denního režimu seniorů.
Když si důchodci řídí čas podle sebe
Noční seriály, reality show a dlouhé dopolední spaní
Další příspěvky z diskuse dokreslují, jak různorodý může být spánkový režim ve stáří:
„Znám jednu starší paní, která pravidelně zůstává vzhůru do šesti či sedmi ráno a pak spí do jedné nebo druhé odpoledne. Říká, že nejhezčí na tom je, že od té doby, co je v důchodu, si sama řídí svůj čas.“
Jeden z uživatelů si všiml zajímavého trendu:
„Když se nad tím zamyslím – téměř všechny jsou to ženy. Méně než pět procent starších lidí dokáže takto spát, ale je hezké vidět, že některé mají i v tomto věku kvalitní spánek.“
Jiní popisovali, jak noční život seniorů naráží na rodinnou realitu – zejména když do hry vstoupí malé děti:
„Tchyně spí do deseti či jedenácti. Nejtěžší to má, když přijedeme s dítětem – tehdy musí vstávat v sedm, přičemž malý se budí už v šest.“
„Moje babička se dívá na seriály do půlnoci nebo do jedné a ráno spí alespoň do devíti. Několikrát jsme přišli dříve a byla naštvaná, že jí narušujeme rutinu.“
A nechybí ani extrémní příklad sousedky, která si noční život užívala téměř do devadesátky:
„Sousedka z našeho domu žila téměř do devadesátky. Dívala se na seriály a reality show do tří ráno a spala do jedné či druhé odpoledne. Říká se, že by možná žila ještě déle, kdyby byla fyzicky aktivnější.“
Biologie versus stereotypy: kdo má „správný“ režim?
Příběhy z internetové diskuse ukazují, že spánkový režim ve stáří není jednotný. Většina seniorů se sice kvůli biologickým změnám probouzí dříve, ale část z nich si i v pokročilém věku uchovává „noční“ životní styl – ať už kvůli genetice, celoživotním návykům, nebo prostě proto, že jim konečně nic neurčuje budík.
Zatímco jedna generace nechápe, jak může někdo spát do poledne, druhá kroutí hlavou nad tím, proč by měl někdo dobrovolně vstávat v pět ráno. Biologie má své zákony, ale prostor pro individuální výjimky je překvapivě velký.
A tak zatímco někteří prarodiče stojí za úsvitu frontu u pekárny, jiní – jako babička s dědou po 65 letech manželství – zůstávají v teplé posteli až do desáté, šetří dřevo a dokazují, že ani stáří nemusí vypadat podle učebnic.
