„Ano, Sýkora Jaromír Václavovič. Opravy domácích spotřebičů. Čím vám mohu pomoct?“
Hlas na druhé straně byl tichý, trochu rozechvělý. A v okamžiku, kdy se představil, Jaromírovi doslova ztuhla krev v žilách.
„Sýkora Václav Bohumilovič. Tvůj otec.“
Ticho. Několik dlouhých vteřin, které se táhly jako věčnost. Po více než dvaceti letech se ozval muž, kterého Jaromír nepovažoval už ani za součást svého života.
„A… co chcete?“ vypadlo z něj chladně.
„Setkat se. Promluvit si. Je načase.“
„Načase? Po dvaceti letech?“ hořce se pousmál Jaromír. „Jsem u zákazníka. Ozvu se.“
A zavěsil.
S hlavou plnou myšlenek se vrátil do práce. Přes den ho zaměstnávala oprava pračky u staré paní, která ho pohostila čajem a koláčem. Byla vděčná, že jí pomohl za symbolickou částku, na rozdíl od předchozího opraváře, který jí chtěl naúčtovat celé jmění. Ale i během této zakázky mu hlavou neustále vířily útržky vzpomínek.
Bylo mu pět, když otec odešel. Tehdy ještě nechápal, proč maminka pláče a proč se doma hádají. Otec tehdy pil, neměl práci a utápěl se v sebelítosti. Pamatuje si ten den, kdy ho otec vyzvedl ze školky. Seděli spolu v parku na lavičce, on vytáhl láhev piva a začal vykládat o tom, jak ho matka nemá ráda. Potom usnul. Malý Jaromír bloudil sám po městě, dokud ho nenašla sousedka a dovedla domů.
Matka tehdy řekla poslední slova:
„Odejdi. Už tě v životě našeho syna nechci.“
A Václav odešel. Zůstal jen občasný balíček s dárky, někdy pár bankovek. Ale jinak nic. Žádné pohádky na dobrou noc, žádná pomoc s domácími úkoly, žádná otcovská ruka.
Později přišel do života Jaromíra strýc Karel — druhý manžel matky. Dobrý, klidný člověk, který se o ně staral, ale skutečným otcem pro Jaromíra nikdy nebyl. Matka chtěla, aby si změnil příjmení na Karlovo, ale on to odmítl. Chtěl zůstat Sýkora — zřejmě jediná neviditelná nit k jeho skutečnému otci, i když už dávno nevěřil, že ho někdy znovu uvidí.
Večer se Jaromír přemohl, vytočil otcovo číslo a domluvili si schůzku na starém nábřeží u fontány.
„Dobrá, přijdu.“
Rozhodnutí bylo jasné — vyslechne ho, nabídne mu finanční pomoc, pokud o ni bude žádat, a tím to skončí. Nic víc už nečekal.
Druhý den večer, když přišel na domluvené místo, už tam čekal. Starší muž s prošedivělými vlasy, ale s pohledem, ve kterém našel něco důvěrně známého — vlastní oči.
„Dobrý večer, Jaromíre,“ přistoupil k němu a podal mu ruku. „Děkuju, že jsi přišel.“
Jaromír mu stiskl ruku. Byla pevná, rozhodná. Ne jako ruka zkrachovalce, který přišel žebrat.
„Řeknu ti to narovinu,“ začal Václav, „nechci od tebe peníze. Nepřišel jsem tě zatížit. Chci ti jen vysvětlit, proč jsem zmizel.“
Jaromír mlčel. Očekával spíš výmluvy, ne omluvy.
„Po rozvodu jsem ztratil všechno. Pil jsem, byl jsem slaboch. Pak mě jednou po dalším flámu zachránili v nemocnici. A tam jsem potkal ženu, která mi podala pomocnou ruku. Vzala mě z toho dna. Vzali jsme se, vychoval jsem její dceru. Živil jsem rodinu poctivou prací — opravoval jsem, učil se řemeslo, držel se dál od alkoholu. Dnes mám malou firmu, chlapi si mě váží. Ale ty jsi jediný, kdo mi zůstal z mé vlastní krve. Celý život jsem na tebe myslel. Dnes už tě nechci zatěžovat. Jen tě prosím — přijď někdy na oběd. Poznej mou druhou rodinu. Jen… dej mi šanci být zase aspoň trochu součástí tvého života.“
Jaromírovi se sevřelo hrdlo. Čekal prosbu o peníze, čekal pokřivené výmluvy — ale místo toho tu stál muž, který se snažil napravit alespoň stín toho, co kdysi pokazil.
Chvíli mlčel, pak tiše řekl:
„Přijdu.“
A poprvé za dlouhá léta cítil, že i bolest z minulosti se možná dá — pokud ne zapomenout — tak alespoň přijmout.
