Celeste Erlachová, žena žijící v běžné americké rodině s dvěma malými dětmi, byla na pokraji vyčerpání. Když jednoho večera požádala svého manžela, aby pohlídal jejich děti, doufala, že si na chvíli odpočine. Po pouhých dvaceti minutách však manžel přinesl plačící miminko zpět k ní. V tom momentě Celeste pochopila, že její únava už dávno překročila únosnou mez a že potřeba vyjádřit své pocity je nezbytná. Nezvolila však cestu hádky nebo výbuchu emocí – místo toho napsala manželovi dopis.
„Minulá noc pro tebe byla náročná,“ začíná Celeste svůj dopis, ve kterém otevřeně popisuje své frustrace a vyčerpání. Byla to žádost o pomoc, volání po uznání a důkaz, že její role v rodině je stejně důležitá jako manželova. Když manžel přinesl plačící dítě zpět do ložnice, místo aby si ho nechal a nechal ji spát, Celeste pocítila beznaděj. „Chtěla jsem na tebe křičet,“ píše v dopise. „Celý den jsem se starala o naše děti a v noci jsem vstávala, abych kojila. To nejmenší, co jsi mohl udělat, bylo postarat se o ně na pár hodin, aby si mé tělo i mysl odpočinuly.“
Celeste dále pokračovala ve svém dopisu a zdůraznila, jak důležité by pro ni bylo, kdyby manžel převzal více odpovědnosti při ranní přípravě starší dcery do školky. Zdůraznila, že nejde jen o to ji posadit před televizi, ale skutečně se postarat, aby byla připravená na den – což zahrnovalo zajistit snídani, dojít s ní na nočník a zajistit, aby byla připravená na odchod. Celeste přiznává, že i když chápe, že péče o děti není jednoduchá, její každodenní boj s únavou, domácími povinnostmi a péčí o děti je něco, co by si její manžel měl uvědomit.
Dopis pokračuje apelací na větší uznání za všechny „neviditelné“ činnosti, které Celeste vykonává pro svou rodinu. Kojení, praní prádla, příprava jídel a péče o domácnost jsou jen některé z mnoha úkolů, které dennodenně plní. Celeste připouští, že by bylo pro ni jednodušší přejít na umělou výživu místo kojení, ale rozhodla se vydržet, protože věří, že to je to nejlepší pro její děti. Potřebuje však, aby její manžel tuto oběť uznal a oceňoval její úsilí. Bez této podpory se obává, že nakonec dojde ke zhroucení – a to by mělo devastující důsledky pro celou rodinu.
Reakce na tento dopis byly téměř okamžité. Tisíce žen se podělily o své vlastní zkušenosti s vyčerpáním a frustrací, které denně zažívají při péči o své rodiny. Mnoho z nich uvedlo, že se cítí stejně jako Celeste, ale nemají odvahu své pocity vyjádřit. Tento dopis tak otevřel důležitou diskuzi o tom, jak jsou ženy často přetížené a jak málo se hovoří o potřebě rovnoměrného rozdělení domácích povinností mezi partnery.
Mnoho matek přiznalo, že i když milují své děti, neustálá péče o ně, společně s vedením domácnosti, je psychicky i fyzicky vyčerpává. Přesto často čelí nepochopení a nedostatku uznání ze strany svých partnerů. Tento dopis se tak stal symbolem boje za větší rovnost v domácích povinnostech a za zajištění duševní pohody všech rodičů.
„Nejsi v tom sama,“ psaly ženy v komentářích pod dopisem a sdílely své vlastní příběhy. Pro mnohé se stal tento dopis odrazovým můstkem k tomu, aby samy začaly otevřeně hovořit se svými partnery o tom, co je trápí a co potřebují.
