„Veku, nebo tmavý?“ zeptala se s úsměvem.
„Veku...“ vykoktal jsem rozpačitě.
Od té chvíle jsem tam začal chodit častěji. Někdy jen pro mléko, jindy jen tak — jen abych ji mohl zase vidět.
Krátce na to jsem ji náhodou potkal na zastávce. Táhla těžké tašky a kolem ní pobíhaly tři děti. Nejstarší kluk nesl pytel, mladší holčička držela nejmenšího za ruku. Nabídl jsem se, že jí pomůžu, i když zprvu odmítala. Nakonec jsme společně nastoupili do autobusu a cestou jsem se o ní dozvěděl víc. Její manžel zemřel před lety a Alena na všechno zůstala sama. Sama s dětmi — Standou, Terezkou a Honzíkem.
„Žijeme, nestěžujeme si,“ řekla tehdy tiše s úsměvem, který skrýval víc bolesti, než chtěla dát najevo.
Tu noc jsem dlouho nemohl usnout. V hlavě mi pořád běžely obrazy jejích očí, dětských smíšků a tichého zoufalství, které skrývala.
Od té doby se z mého každodenního nakupování stala pravidelná návštěva spojená se setkáním. Kolegové v práci si ze mě začali utahovat.
„Jardo, třikrát denně v obchodě? To bude láska.“
A měli pravdu.
Jednoho dne jsem nabral odvahu a po její směně na ni počkal.
„Dovolíte, že vám ty tašky ponesu?“ zeptal jsem se.
„Nemusíte... je to zvláštní,“ odpověděla.
„Spát na zemi je taky zvláštní,“ usmál jsem se a šli jsme.
Cestou vyprávěla o dětech. O tom, jak se nejstarší Standa snaží pomáhat, Terezka vyniká ve škole a malý Honza už si sám zavazuje tkaničky.
„Jste moc hodný. Ale není třeba nás litovat.“
„Nelituju. Chci být s vámi.“
Začal jsem je navštěvovat častěji. Pomáhal jsem s opravami v bytě, učil Terezku matematiku, s Honzíkem jsem skládal modely letadel. Standa byl dlouho odtažitý. Nevěřil mi. A pak jsem jednou v předsíni zaslechl jeho rozhovor s matkou:
„Mami, co když zase odejde?“
„On je jiný.“
„Všichni jsou stejní!“
Ty slova mě píchla u srdce. V tu chvíli jsem věděl, že to nesmím vzdát. Že musím dokázat, že jsem jiný.
Samozřejmě že drby v práci nabíraly na síle. Kolega Vláďa mi jednou řekl:
„Ty ses snad zbláznil, Jardo! Vzít si ženskou se třemi dětmi? Najdi si normální holku bez závazků.“
„Mlč, Vláďo,“ odbyl jsem ho a dál jsem šrouboval budík.
Jednou večer, když jsme s Honzíkem skládali letadlo, mě malý chlapec s dětskou upřímností objal kolem krku a tiše se zeptal:
„Jardo, ty budeš už navždycky náš?“
A v tom okamžiku jsem věděl, že jsem udělal nejlepší rozhodnutí svého života.
Nezískal jsem jen manželku. Získal jsem celou rodinu. Dnes, po letech, když sedím s Alenou na balkoně, pozorujeme naše dospělé děti, jejich rodiny a vnoučata, vím, že ta odvaha tehdy stála za všechno.
Protože opravdová láska se nehledá podle počtu dětí. Opravdová láska prostě přijde.
