Už dříve na sebe Hunzové upozornili na mezinárodních lékařských fórech. Podle citovaných údajů z onkologických kongresů byla tato komunita označena za jedinou národnost s nulovým výskytem rakoviny, přičemž průměrná délka života měla dosahovat kolem 120 let. Tato čísla vyvolala senzaci i skepsi – a zároveň nastartovala dlouholetý zájem vědců o to, jak vlastně Hunzové žijí.
Britský vojenský lékař v horách: sedm let bez jediné vážné diagnózy
Jedním z prvních, kdo přinesl podrobný popis života v údolí Hunza, byl anglický vojenský lékař Robert McCarrison. Ten zde strávil přibližně sedm let a své zkušenosti později shrnul ve zprávách, které obletěly odborný svět. Během celé své lékařské praxe v tomto regionu se podle svých slov nesetkal ani s jediným případem vážného onemocnění mezi místními obyvateli.
McCarrison přitom nepočítal běžné, krátkodobé potíže jako skutečné choroby. Zmínky o průjmech, drobných vyrážkách či nachlazení označoval pouze za přirozené reakce organismu, nikoli za projevy nemocí. Někteří kritici a „bořitelé mýtů“ o Hunzech se právě tohoto detailu později chytali a upozorňovali, že definice zdraví může být různě vykládána. Faktem však zůstává, že McCarrison i další lékaři, kteří údolí navštívili, popisovali zdejší populaci jako výjimečně odolnou a celkově zdravou.
Podle jeho závěrů se Hunzové vyhýbají nejen rakovině, ale i dalším typickým civilizačním onemocněním, která jsou v průmyslově rozvinutých zemích na denním pořádku – od kardiovaskulárních potíží až po cukrovku. Tato zjištění se stala základem pro pozdější výzkumy, které se snažily rozklíčovat, co přesně stojí za tak výjimečným zdravotním profilem tohoto národa.
Strava jako klíč k dlouhověkosti? Vědec měl jasno
Robert McCarrison po letech strávených v horách dospěl k jednoznačnému závěru: hlavním faktorem mimořádné dlouhověkosti Hunzů je jejich strava. Tvrdil, že ani čistý horský vzduch a drsné, ale přírodní prostředí nedokážou člověka ochránit před nemocemi, pokud jídelníček stojí na nezdravých potravinách.
Jeho argument podporovalo i srovnání se sousedními populacemi, které žijí v obdobných klimatických a geografických podmínkách. Zatímco Hunzové se podle popisů dožívají vysokého věku a těší se pevnému zdraví, jejich sousedé údajně trpí celou řadou onemocnění a jejich průměrná délka života je přibližně poloviční.
V roce 1963 navštívila Hunzy francouzská lékařská expedice, která potvrdila McCarrisonova pozorování – průměrná délka života Hunzů byla přibližně 120 let a nejstaršímu z nich mělo být 160 let. Vědci si také všimli, že ženy ve věku 40 let vypadají jako dívky, i po šedesátce zůstávají štíhlé a dokonce rodí i ve věku 65 let.
Právě na základě těchto pozorování začali někteří odborníci označovat hunzskou stravu za ještě účinnější než proslulou japonskou či středomořskou dietu. Údolí Hunza se v tomto kontextu často popisuje jako jediné místo na světě, kde se rakovina údajně vůbec nevyskytuje – i když část vědců upozorňuje, že tyto závěry je nutné brát s určitou rezervou a kritickým odstupem.
Onkologický kongres v Paříži: šokující prohlášení o nulové rakovině
V srpnu 1977 zazněla Hunza i na půdě prestižního mezinárodního onkologického fóra v Paříži. Zde bylo prezentováno prohlášení, které jen posílilo mýtus o „národu bez rakoviny“:
„Podle geokarcinologických údajů se úplná absence rakoviny vyskytuje pouze mezi obyvateli údolí Hunza.“
Tato věta se stala často citovaným důkazem výjimečnosti tohoto údolí. Od té doby Hunzu navštívila řada expedic, lékařských týmů i gerontologů, kteří se shodovali přinejmenším v jednom: životní styl Hunzů je radikálně odlišný od toho, na jaký jsme zvyklí v moderních městech. Zároveň se stále opakovalo, že tajemství jejich zdraví nespočívá v jediném zázračném prvku, ale v kombinaci stravy, fyzické aktivity, psychické pohody a prostředí.
Psychika, práce i voda: jak žijí údajně nejzdravější lidé světa
Klidná povaha a pozitivní přístup
Výzkumníci, kteří v údolí pobývali delší dobu, upozorňují, že Hunzové nejsou výjimeční jen tím, co jedí, ale také tím, jak se chovají. Místní obyvatelé jsou popisováni jako mimořádně přátelští a pozitivně naladění. Podle svědectví se málokdy rozčilují, nepropadají dlouhodobému stresu, nesklouzávají k hádkám a obecně si udržují vnitřní klid.
Psychická pohoda, absence chronického stresu a soudržnost komunity jsou dnes považovány za významné faktory, které mohou ovlivňovat nejen délku, ale i kvalitu života. U Hunzů se tyto prvky spojují s drsným, ale přirozeným způsobem existence v horách.
Tvrdé podmínky, otužování a každodenní pohyb
Součástí jejich života je i pravidelné otužování. Obyvatelé údolí se koupou v ledové vodě dokonce i tehdy, když teplota vzduchu klesá k –15 °C. Pobyt venku na čerstvém horském vzduchu není omezen jen na děti – různé hry a fyzické aktivity si dopřávají i lidé, kteří podle našeho měřítka spadají do věkové kategorie „stařečků“.
Hunzové jsou rovněž známí svou pracovitostí. Každodenní život v horách vyžaduje dlouhé pěší přesuny, práci na terasovitých polích a neustálý pohyb. Není výjimkou, že místní ujdou denně desítky kilometrů, aniž by to vnímali jako mimořádnou fyzickou zátěž.
Strava Hunzů: syrové, jednoduché, bez chemie a téměř bez masa
To, co nejvíce fascinuje západní svět, je však jejich jídelníček. Ten se vyznačuje extrémní jednoduchostí a vysokým podílem čerstvých, minimálně upravených potravin. V létě tvoří základ stravy surové ovoce a zelenina, v zimě především sušené meruňky, naklíčená zrna a ovčí sýr.
Součástí roku je i specifické období půstu, označované jako „hladové jaro“. V této době ještě není nová úroda a Hunzové po dobu dvou až čtyř měsíců výrazně omezují příjem potravy. Během tohoto půstu téměř nejí a jednou denně si dopřejí nápoj připravený ze sušených meruněk. Tento rytmus střídání hojnosti a omezení připomíná dnes populární koncept přerušovaného půstu, ovšem v mnohem drsnější podobě.
Dalším výrazným rysem je mimořádně nízký příjem bílkovin. Maso se v jejich jídelníčku objevuje jen výjimečně, a to především tehdy, když se zvíře zraní nebo přirozeně uhynulo. V běžných dnech se Hunzové obejdou bez masných výrobků, uzenin i průmyslově zpracovaných potravin.
Většina jídel je konzumována v syrovém stavu, případně jen krátce tepelně upravená na otevřeném ohni tak, aby si potraviny zachovaly co nejvíce biologicky cenných látek. Vše, co jedí, si pěstují sami – od zeleniny a ovoce přes bylinky až po obiloviny. Chemická hnojiva a pesticidy v tradičním způsobu hospodaření prakticky nefigurují.
Výrazně omezené je i používání soli a zcela chybí rafinovaný cukr. Sladkost do jídelníčku přináší především ovoce a sušené plody. K pití místní používají měkkou horskou vodu s nízkým obsahem vápníku, která pramení v okolních velehorách.
Francouzská expedice a fascinující svědectví o věku a vzhledu
V 60. letech 20. století se o Hunzy začali zajímat i francouzští lékaři. Jejich expedice, která údolí navštívila v roce 1963, měla podle dostupných zpráv potvrdit mnohé z toho, co popisoval už McCarrison. Zaznamenané údaje mluvily o průměrné délce života kolem 120 let, přičemž byl uveden i extrémní případ muže, kterému mělo být až 160 let.
Výzkumníci si všimli také neobvyklého vzhledu místních žen. Podle jejich svědectví působily čtyřicetileté Hunzky jako mladé dívky, i po šedesátce si udržovaly štíhlou postavu a vitalitu a některé z nich údajně rodily děti i ve věku kolem 65 let. Tyto informace se staly dalším zdrojem legend o „věčném mládí“ v údolí Hunza.
Experiment Roberta McCarrisona: když zvířata jedla jako Hunzové
Dvě skupiny, dva jídelníčky, dva výsledky
Po návratu do Anglie se Robert McCarrison rozhodl ověřit své závěry o významu stravy experimentem na domácích zvířatech. Rozdělil je do dvou skupin s diametrálně odlišným jídelníčkem.
První skupina dostávala typickou „moderní“ stravu, která byla běžná v tehdejší Británii: bílý chléb, sleď, cukr, konzervovanou a dlouze vařenou zeleninu. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat – u zvířat se začaly objevovat různé potíže připomínající typické lidské civilizační choroby.
Druhá skupina byla krmena podle zásad hunzské diety – jednoduché, přírodní, s převahou rostlinných složek a minimem zpracování. Podle McCarrisonových pozorování zůstala tato zvířata po celou dobu experimentu zcela zdravá, bez známek onemocnění, které se objevily u první skupiny.
Hunzové jako živý důkaz síly jednoduchého života
Obyvatelé údolí Hunza jsou dodnes prezentováni jako příklad toho, že skromná strava, každodenní fyzická aktivita, duševní klid a čisté prostředí mohou výrazně prodloužit lidský život a udržet zdraví až do velmi vysokého věku. I když některé údaje o jejich věku či absolutní absenci rakoviny mohou být předmětem diskusí, jedno je jisté: jejich způsob života stojí v prudkém kontrastu k sedavému stylu, stresu a přejídání, které jsou v moderním světě na denním pořádku.
Pro mnohé se Hunza stala symbolem „modré zóny“ – místa, kde se lidé dožívají neobvykle vysokého věku. Zda je možné jejich model plně napodobit v podmínkách současné civilizace, zůstává otázkou. Inspiraci v podobě omezení průmyslově zpracovaných potravin, většího pohybu, střídmosti a duševní rovnováhy si však může z jejich příběhu odnést téměř každý.
Podrobnější pohled na život Hunzů a jejich zvyky nabízí i následující video.
