Svět se přitom nutně nezhoršil, jak lidé často tvrdí. Mění se především naše tělo a jeho schopnost regenerace. Zatímco do padesátky bývá organismus většinou ochotný „odpouštět“ prohřešky proti zdravému životnímu stylu, po tomto věku už účet začíná přicházet. Krevní tlak se sleduje častěji než počasí, léky se stávají každodenní rutinou a pravidelné kontroly u lékařů už nejsou výjimkou, ale normou.
Známý chirurg doktor Nikolaj Amosov však upozorňoval, že tento vývoj není jen nevyhnutelným důsledkem stáří. Podle něj hraje zásadní roli to, jak se k vlastnímu zdraví stavíme dlouhodobě – a především, zda jsme ochotni pro něj něco aktivně dělat.
Amosovův tvrdý verdikt: za většinu nemocí si můžeme sami
Doktor Amosov se nikdy nebál pojmenovat věci bez příkras. Když mluvil o příčinách častých onemocnění ve vyšším věku, byl nekompromisní. Podle jeho názoru nejsou hlavním viníkem ani geny, ani zdravotní systém, ale lidské pohodlí a neochota něco měnit.
Proto otevřeně prohlašoval:
„Nejčastěji onemocníme kvůli lenosti a chamtivosti.“
Za těmito slovy se neskrývá morální odsudek, ale diagnóza životního stylu. Lenost, o které mluví, není jen nechuť jít si zacvičit. Je to odpor k jakékoli námaze: vstát o něco dříve, změnit zažité návyky, omezit pohodlí, které nám škodí. Chamtivost pak neznamená jen touhu po penězích, ale i nenasytné lpění na pohodlí, jídle a zábavě, často bez ohledu na následky pro zdraví.
Amosov připomínal, že zdraví není náhodný dar, který nám byl jednou přidělen a lékaři ho za nás udrží. Podle něj je zdraví výsledkem dlouhodobé osobní práce. Nelze ho koupit, nelze ho „dohnat“ na poslední chvíli. Tělo není spořicí účet, na který si vzpomeneme až v okamžiku krize – je to systém, který potřebuje pravidelnou péči, výživu a respekt.
Jeho postoj shrnuje další z jeho známých výroků:
„Život je námaha. Být mrtvý – to je vrchol pohodlí,“
říkával Amosov s trpkou ironií. Právě tato věta vystihuje jeho přesvědčení, že snaha a zátěž jsou přirozenou součástí života, nikoli chybou, které se máme za každou cenu vyhnout.
Společnost komfortu versus tělo, které potřebuje námahu
Moderní svět podle Amosova povýšil pohodlí na nejvyšší hodnotu. K dispozici jsou měkké židle s paměťovou pěnou, jídlo, které téměř netřeba kousat, dálkové ovladače a aplikace, které nám dovolují vše řídit z gauče. Pohodlí se stalo normou, námaha výjimkou.
Jenže lidské tělo, jak upozorňoval tento chirurg, není zkonstruováno pro trvalý komfort. Evolučně je nastavené na pohyb, střídání zátěže a odpočinku, na chlad i fyzickou práci. Namísto toho dnes čelí dlouhému sezení, přejídání a psychickému stresu bez dostatečné fyzické kompenzace.
Amosov zdůrazňoval, že tělo potřebuje především fyzickou zátěž, nikoli jen psychické vyčerpání. Mnoho lidí po padesátce je unavených, přetížených a ve stresu – ale jejich svaly, srdce a plíce jsou paradoxně málo používané. Kombinace sedavého způsobu života, nadbytku kalorií a nedostatku pohybu pak tvoří ideální půdu pro civilizační onemocnění, která se naplno projeví právě ve středním a vyšším věku.
Tři klíčová pravidla zdravého stárnutí podle doktora Amosova
Amosovova filozofie zdraví se dá shrnout do tří základních principů, které podle něj rozhodují o tom, jak budeme stárnout – a zda se po padesátce staneme rukojmími lékáren a ordinací, nebo si udržíme relativní soběstačnost a kvalitu života.
1. Lékaři vás bez vašeho úsilí nevyléčí
Amosov připomínal, že úkolem medicíny je pomoci, ale neudělá za člověka vše. Léky a zákroky mohou zmírnit následky, ale často neodstraní skutečnou příčinu, kterou je dlouhodobý nezdravý životní styl. Proto zdůrazňoval, že zdraví začíná dávno předtím, než se objeví první příznaky nemoci.
Podle něj je zdraví to, co existuje ještě před nemocí. Dokud nic nebolí, většina lidí má tendenci situaci podceňovat. Právě toto období je ale nejcennější – je to čas, kdy lze změnou návyků nejvíce ovlivnit budoucnost. Člověk by si neměl říkat „nic mi není, tak proč bych něco měnil“, ale naopak: „právě proto, že mi nic není, mám šanci jednat včas“.
2. Život potřebuje míru a disciplínu, ne asketické utrpení
Amosov nehlásal radikální odříkání, ale rozumnou míru a sebeovládání. Podle něj nejde o to, všechno si zakázat – jídlo, radost, odpočinek. Jde o to, aby člověk nebyl otrokem vlastních chutí a pohodlí.
Mluvil o „chytré disciplíně“: nesníst vše, co je na stole, neříkat vše, co nás napadne, neprospat celý den jen proto, že můžeme. Doporučoval být k sobě trochu přísný – ne jako krutý soudce, ale jako laskavý rodič, který ví, že krátkodobé omezení může přinést dlouhodobý prospěch.
Tato schopnost držet míru je po padesátce zásadní. Organismus už nemá takovou rezervu jako v mládí a každý přebytek – jídla, alkoholu, stresu či nečinnosti – se rychleji promítá do zdravotního stavu.
3. Čas není nepřítel, ale zrcadlo našich rozhodnutí
Podle Amosova se po padesátce začínají naplno projevovat důsledky rozhodnutí, která jsme dělali dlouhé roky předtím. To, jak jsme jedli, zda jsme se hýbali, jak jsme odpočívali, jak jsme zvládali stres – to vše se v tomto období zrcadlí na našem zdravotním stavu.
Nejde však o trest, jak zdůrazňoval, ale o příležitost. I když už nelze vrátit čas, vždy je možné začít něco měnit: zlepšit životosprávu, zařadit pravidelný pohyb, omezit zlozvyky. Stáří samo o sobě není nemoc, ale zvyšuje citlivost na důsledky předchozího života. Kdo je ochoten přijmout tuto skutečnost, může i po padesátce udělat mnoho pro to, aby žil lépe.
Když přijdou ztráty a bolest: hledáme pilulky, místo abychom hledali sílu v sobě
Vyšší věk přináší nejen fyzické obtíže, ale často i psychickou zátěž – od únavy přes pocit osamělosti až po ztrátu blízkých. V takových chvílích lidé často sahají po nejrychlejším řešení: další tabletě, dalším léku na tlak, na spánek, na bolest.
Amosov ale upozorňoval, že léky mohou být pomocníkem, nikoli náhradou vnitřní opory a aktivního přístupu k životu. Místo spoléhání se výhradně na farmaceutické řešení nabízel jiný pohled: možná je část síly, kterou hledáme v krabičkách s pilulkami, ukrytá v našem vlastním odhodlání – žít nejen dlouho, ale také kvalitně.
Myšlenku ambivalence stárnutí výstižně vystihl i francouzský moralista Jean de La Bruyère, jehož slova se často citují v souvislosti s tématem stáří:
„Každý chce žít dlouho. Nikdo však nechce být starý,“
řekl Jean de La Bruyère.
Tento výrok odhaluje rozpor, který mnoho lidí po padesátce prožívá: touží po dlouhém životě, ale nechtějí přijmout nutnost změny návyků, námahy a disciplíny, bez nichž se kvalitní stáří neobejde.
Stáří není tragédie. Tragédií je rezignace
Amosov odmítal představu, že stáří je nutně tragickým obdobím. Podle něj se tragédií stává až ve chvíli, kdy člověk rezignuje na snahu, podlehne lenosti a přijme roli pasivního pacienta, který čeká, co mu kdo předepíše.
Po padesátce se tak podle jeho filozofie neuzavírá život, ale otevírá se nová etapa, která může být klidnější, rozvážnější a vědomější – pokud jsme ochotni přijmout odpovědnost za své zdraví. To znamená méně spoléhat na zázračné léky a více na vlastní každodenní rozhodnutí: pohnout se, omezit přebytek, nepodléhat pohodlí za každou cenu.
Otázka, kterou si podle Amosova musí každý člověk po padesátce položit, nezní, jaké všechny léky mu mohou lékaři nabídnout. Zní jinak: co jsem ochoten pro své zdraví udělat já sám – dnes, zítra a každý další den?
