Pamatuji si to jako včera, přestože mi bylo tehdy osmnáct let. Bylo teplé dubnové odpoledne na americkém jihu, slunce pálilo a já se vracela domů z útulku pro zvířata, kde jsem dobrovolničila. V ruce jsem držela pytlík pamlsků pro svého zrzavého kocoura Bustera, který byl mým věrným společníkem v osamělých chvílích.
Matka mi zemřela, když jsem byla ještě dítě, a s otcem jsme se snažili najít společnou cestu životem. Naše pouto bylo silné, dokud se znovu neoženil s Kelly. Od počátku mi dávala najevo svou nelibost, jako bych soupeřila o otcovo srdce. Po tragické autonehodě, při níž otec zemřel krátce po mých sedmnáctých narozeninách, se Kelly stala mou jedinou opatrovnicí. Neměla jsem žádné příbuzné ani rodinné přátele, kteří by se mě ujali. Byla jsem odkázána jen na ni.
