Před sňatkem jsem během dovolené vždy někam cestovala. Manžel v podstatě nebyl špatný, nekouřil, nepil, dělal všechno pro rodinu. Když mi bylo 55 let, uvědomila jsem si, že to není život pro mě, děti jsou už velké, stojí na vlastních nohou. Manžel měl drahého koníčka: lov, tři myslivecké psy, všelijaké lovecké zbraně, stan a jinou mysliveckou výbavu a kočky jsem doma chovat nemohla, protože jejich manžel nemá rád. Hodně věcí, které se líbily mně, se nelíbilo jemu.
V září (před 6 lety) jsem se stala důchodkyní (zůstala jsem tam pracovat a pracuji tam dodnes) nabídla jsem manželovi rozvod - může vlastnit polovinu bytu, garáž, auto, rekreační domek, nábytek, psy a veškerou mysliveckou výbavu, jen mi dej dvoupokojový byt. Souhlasil, protože cit lásky je už dávno pryč, děti vyletěly a já jsem nechtěla nic, ani on už.
V listopadu jsem se konečně přestěhovala do svého dvoupokojového bytu. S kufrem, mezi holými stěnami. A přece jsem byla tak šťastná!
Je to už 6 let, co jsem se rozvedla, každý rok chodím k moři, chodím na koncerty, na výlety do různých měst. Koupila jsem si dvě kočky sphynx. Se svými dětmi mám dobrý vztah. Psychicky jsem naprosto vyrovnaná a mám pocit, že můj život je momentálně nejlepší, jaký může být a nerada bych to změnila. Nechci se znovu vdávat – byla jsem vdaná 33 let.
V září budu mít 61 let. Doufám, že příběh bude pokračovat – nechci zítra zemřít…
