V těchto oblastech není výjimkou, že se lidé dožívají devadesáti či sta let, aniž by poslední roky trávili připoutaní k lůžku nebo odkázaní na neustálou lékařskou péči. Stáří zde znamená především respekt, moudrost a aktivní účast na rodinném i komunitním životě.
Nejde přitom o žádné tajné laboratorní postupy nebo zázračné elixíry. Základem jejich životního stylu je prostota, pravidelný pohyb, psychická vyrovnanost a silné sociální vazby. Právě v tom se skrývá inspirace pro dnešní uspěchanou společnost.
Hunza: údolí, kde stáří není nemoc
Himálajský národ, který sází na čistotu a vděčnost
V odlehlém údolí obklopeném zasněženými štíty Himálaje žijí Hunzové – komunita, kterou výzkumníci často uvádějí jako příklad mimořádně dobrého zdraví a kondice i v pokročilém věku. Jejich každodenní život je spojen s prací na terasovitých polích, chůzí po strmých svazích a jednoduchou, ale výživnou stravou.
Hunzové konzumují především čerstvé ovoce, zeleninu, ořechy, celozrnné obilniny a čistou vodu z ledovcových pramenů. Průmyslově zpracované potraviny, nadbytek cukru či alkoholu v jejich jídelníčku prakticky nenajdeme. Jí spíše střídmě a přirozená období hojnosti a skromnosti se střídají podle ročních období.
Neméně důležitý je pro ně vnitřní postoj. Věří, že tělo a mysl tvoří nedělitelný celek – pokud je člověk vděčný, klidný a nežije v permanentním stresu, stárne pomaleji. Jejich každodenní realita tak ukazuje, že radost z pohybu, jednoduché jídlo a duševní rovnováha mohou mít větší účinek než nejmodernější omlazovací kúry.
Okinawa: ostrov, kde se žije pro „ikigai“
Stovky let se tu nepočítají, ale prožívají
Okinawa, souostroví na jihu Japonska, se dlouhodobě řadí mezi regiony s nejvyšším podílem stoletých obyvatel na světě. Zdejší lidé jsou známí nejen vysokým věkem, ale i tím, že si do pozdních let udržují relativní soběstačnost a dobrou náladu.
Klíčovým pojmem je zde „ikigai“ – důvod, proč ráno vstát z postele. Pro někoho je to rodina, pro jiného komunita, práce na zahradě, tradiční řemeslo nebo péče o vnoučata. Tento pocit smysluplnosti je podle odborníků jedním z nejdůležitějších faktorů, které obyvatele Okinawy chrání před úzkostmi, depresemi a rezignací v pozdním věku.
Strava obyvatel Okinawy je lehká a pestrá. Převládá zelenina, tofu, mořské řasy, batáty a ryby, jídlo je spíše skromné a často platí princip, že člověk jí jen do zhruba osmdesáti procent nasycení. Důraz se klade i na komunitní život – lidé se pravidelně setkávají, pomáhají si a udržují si široký okruh přátel. Samota ve stáří je zde spíše výjimkou.
Abcházci: tiché horské vesnice, kde se nespěchá
Kavkazský recept: skromnost, rodina a práce se sluncem
V horských oblastech Kavkazu žijí Abcházci, jejichž vitalita a dlouhověkost dlouhodobě přitahují pozornost vědců. Jejich každodenní režim je pevně svázán s přírodou – vstávají se sluncem, den tráví fyzickou prací a večery sdílejí s rodinou u společného stolu nebo ohně.
Strava Abcházců je střídmá, ale nutričně bohatá. Základem jsou kukuřičné kaše, kvašené mléčné výrobky, ovoce, zelenina a ořechy. Maso se obvykle jí jen příležitostně. Přirozený pohyb v horském terénu udržuje jejich tělo v kondici, aniž by znali pojem „fitness“ v moderním slova smyslu.
Stáří je v těchto komunitách vnímáno jako období úcty a autority. Senioři se aktivně podílejí na rozhodování v rodině, předávají zkušenosti a nehrozí jim sociální izolace. Stres z rychlého životního tempa, finančního tlaku či neustálé dostupnosti online světa je tu prakticky neznámý. Místo toho dominuje rytmus přírody a vědomí, že každý den je třeba přijímat s vděčností.
Andské komunity: život ve výšce, který posiluje tělo i mysl
Když je práce, tanec i modlitba součástí jedné rovnice
Vysoko v Andách, kde je vzduch řidší a podmínky drsnější, žijí komunity, které si uchovaly tradiční způsob života. Jejich den se odvíjí od práce na polích, chovu zvířat a péče o rodinu. Přestože jde o fyzicky náročné prostředí, mnoho místních se dožívá vysokého věku.
Jídelníček andských komunit stojí na místních plodinách – quinoe, různých druzích brambor, fazolích, kukuřici a dalších obilninách. Jídlo si lidé většinou pěstují sami, což zajišťuje čerstvost a minimální podíl průmyslového zpracování. Fyzická námaha je každodenní realitou, nikoli volnočasovou aktivitou.
Součástí jejich života je také společný zpěv, tanec a silná duchovní tradice. Vnímání času je zde jiné než ve městech – méně spěchu, více důrazu na cykly přírody a svátky, které strukturují rok. Rovnováha mezi prací, odpočinkem a duchovním životem se zdá být jedním z klíčů k jejich dlouhodobé odolnosti a psychické stabilitě.
Sardinie: středomořský ostrov staletých mužů
Kopce, olivový olej a rodinné stoly plné smíchu
Sardinie, italský ostrov ve Středozemním moři, je často zmiňována jako jedna z „modrých zón“ – oblastí s vysokým výskytem lidí, kteří se dožívají stovky. Zvláštní pozornost vzbuzuje fakt, že zde najdeme mimořádně mnoho dlouhověkých mužů, což je v globálním měřítku spíše výjimka.
Život na Sardinii je úzce spojen s venkovským prostředím, chůzí po kopcovité krajině a pěstováním vlastních potravin. Základ jídelníčku tvoří tradiční středomořská strava – olivový olej, zelenina, luštěniny, celozrnný chléb, ovoce a v menší míře maso a sýr. Sklenka červeného vína k jídlu není tabu, ale konzumuje se s mírou.
Klíčovou roli hrají rodinné vztahy a sociální soudržnost. Společné večeře, zpěv, oslavy a humor patří k běžnému koloritu dne. Starší členové rodiny zůstávají součástí domácnosti, pomáhají s výchovou vnoučat a mají jasně dané místo v komunitě. I to může přispívat k jejich psychické pohodě a chuti žít co nejdéle aktivně.
Co mají tyto národy společného?
Jednoduché principy, které může převzít každý
Přestože Hunzové, obyvatelé Okinawy, Abcházci, andské komunity i obyvatelé Sardinie žijí v odlišných podmínkách, spojuje je několik zásad, které se v moderním světě často vytrácejí:
Přirozená strava: Jídlo vychází z místních surovin, je minimálně průmyslově upravené a respektuje sezónnost. Převládá rostlinná složka, maso je spíše doplňkem než hlavní hvězdou talíře.
Každodenní pohyb: Nejde o nárazové sportovní výkony, ale o přirozenou aktivitu – chůzi, práci na poli, péči o zvířata, chůzi do kopce. Tělo je v pohybu celý den, nikoli jen hodinu v posilovně.
Silné vztahy: Rodina, sousedé, přátelé – to vše tvoří síť, o kterou se může člověk opřít. Osamělost ve stáří je v těchto kulturách výjimečná, senioři zůstávají přirozenou součástí komunity.
Psychický klid: Stres, jak ho známe z přetížených měst, je zde výrazně nižší. Lidé žijí v rytmu přírody, méně se honí za majetkem a více si všímají toho, co mají – zdraví, rodiny, každodenního chleba.
Smysl života: Ať už jde o víru, tradice, rodinu nebo práci, většina těchto lidí má jasný důvod, proč ráno vstát. To je faktor, který podle odborníků výrazně ovlivňuje délku i kvalitu života.
Společným jmenovatelem není to, co vlastní, ale způsob, jakým žijí každý den.
Jakou lekci z toho může získat moderní člověk?
Recept na dlouhověkost, který máme doslova na dosah ruky
Dnešní společnost často hledá zkratky – pilulky na všechno, okamžitá řešení, rychlé diety. Příklady z těchto pěti koutů světa ale naznačují, že trvalé zdraví a dlouhověkost se nedají koupit, ale budují se pomalu, každodenními návyky.
Místo posedlosti čísly na laboratorních výsledcích nebo věkem v občanském průkazu se tito lidé soustředí na kvalitu prožitých dní. Pokud bychom se inspirovali jejich přístupem, znamenalo by to:
– vrátit na talíř více jednoduchých, přirozených potravin,
– zařadit do života pravidelný, ale nenásilný pohyb,
– pečovat o vztahy s rodinou a přáteli,
– hledat způsoby, jak snížit chronický stres,
– a přemýšlet o tom, co dává našemu životu smysl.
Stovky let možná nezajistí žádný jediný trik, ale kombinace těchto faktorů může znamenat rozdíl mezi dlouhým životem plným omezení a dlouhým životem, ve kterém si dokážeme užívat každý den. Pro českou realitu to může znamenat třeba častější chůzi místo jízdy autem, více času s rodinou místo obrazovek a návrat k poctivému domácímu jídlu.
Tajemství dlouhověkosti tak zřejmě neleží v mimořádných genech, ale v obyčejných rozhodnutích, která děláme každý den – co jíme, jak se hýbeme, s kým žijeme a jak se díváme na svět kolem sebe.
