Byla s námi taková, co si pamatuji, pořád lamentovala, že už jí dlouho nezbývá. Cokoli nabídneš, hned, proč by to potřebovala, brzy bude pryč. Byl jsem smutný, když můj dědeček zemřel; zemřel úplně mladý, hned po 50.
Naštěstí se babička, ač neplánuje žít dlouho, snaží užívat si života naplno: pořád někam mizí s kamarádkami, nebrání se nákupu nového klobouku, baví ji šťourat kolem dače.
Cokoli, aby se na ni vzpomínalo jako na krásnou a s laskavým slovem.
S nářky se tedy dožila výročí. A už 15 let ji přemlouváme k opravě. Nejprve trvala na tom, že vše bude jako za dědečka. Pak souhlasila, že by ji dědeček donutil k opravě, byl nejvyšší čas. Ale prohlásila:
– Proč budete investovat do mých oprav, když pak budete muset všechno předělat pro sebe? Budu žít tak dlouho, dokud mi zbývá, a pak budu dělat, co chceš.
