Podstatné je, že pacient byl v té chvíli bez pulzu a jeho zornice nereagovaly. Přesto testy naznačily výskyt mozkových vln podobných těm, které bývají typické pro hluboký spánek.
Neplatí to pro každého. U většiny mozek utichl dříve
Výzkum zároveň ukazuje, že nejde o univerzální pravidlo. Zkoumaný vzorek naznačil, že pouze jeden ze čtyř sledovaných lidí vykazoval neobvykle dlouho trvající mozkovou aktivitu po smrti. U většiny pacientů se naopak zdálo, že mozková činnost skončila ještě předtím, než se zastavilo srdce.
Zajímavé je i další zjištění: i když u většiny lidí aktivita mozku po smrti rychle odezněla, mozky se v minutách po úmrtí nechovaly stejně. Právě tyto rozdíly přispívají k tomu, že otázka, co se s mozkem a vědomím děje po smrti, zůstává pro vědu mimořádně složitá.
Co si vědci mysleli dříve a proč je to teď složitější
Dlouho převládala představa, že téměř veškerá mozková aktivita končí krátce po smrti v podobě jedné velké vlny, která se objeví zhruba asi minutu po úmrtí. Tato představa však vycházela hlavně z pokusů na laboratorních potkanech a u lidí se dlouho nedařilo najít srovnatelný efekt.
Novější pozorování z klinického prostředí tedy naznačují, že realita může být pestřejší: u některých pacientů mozek „zhasne“ rychle, u jiných může na přístrojích ještě chvíli vykazovat aktivitu připomínající spánek.
Tělo po smrti: překvapení i na úrovni genů
Otázka, co přesně se děje s tělem a „myslí“ po smrti, zůstává podle vědců z velké části nevyřešená. V této souvislosti se často zmiňují i další výzkumy: například dvě studie z roku 2016 naznačily, že některé geny mohou po smrti dál fungovat – a u části procesů dokonce výrazněji ještě několik dní poté, co člověk zemřel.
To neznamená návrat k životu ani vědomé vnímání, ale ukazuje to, že biologické procesy se po zástavě životních funkcí neukončují vždy okamžitě a ve všech tkáních stejně. Právě proto je i pro medicínu důležité rozlišovat mezi tím, co znamená klinická smrt, co biologická smrt a jaké procesy mohou v těle ještě krátce doběhnout.
Proč je to důležité a co z toho (ne)vyplývá
Podobné poznatky mohou být významné pro lepší pochopení posledních okamžiků života, pro interpretaci měření na intenzivní péči i pro další výzkum. Zároveň je potřeba nepodléhat zjednodušeným závěrům: přetrvávající mozková aktivita na přístrojích automaticky neznamená vědomí ani to, že člověk „vnímá“, co se děje kolem.
Přesto zůstává fakt, že u části pacientů může mozek po smrti ještě krátce vykazovat aktivitu, pro mnohé mrazivý i fascinující. A především připomíná, že hranice mezi životem a smrtí je z pohledu biologie a medicíny složitější, než se na první pohled zdá.
