Podle ní má každý styl své přednosti i limity, přesto si u nizozemského přístupu všímá opakujících se vzorců, které mohou dětem pomáhat vyrůstat spokojeněji a odolněji. „Přimělo mě to přemýšlet o tom, co tady děláme jinak, abychom vychovali šťastnější a flexibilnější děti,“ říká.
1) Děti se do školy běžně nevozí
Jedním z nejviditelnějších rozdílů je každodenní pohyb – zejména cyklistika. Podle psycholožky je v Nizozemsku natolik zakořeněná, že s ní rodiče začínají velmi brzy. „Je zde obrovská cyklistická kultura a výchova k ní začíná už v raném věku. Jakmile se miminko dokáže posadit, připne se na přední část kola rodičů a jezdí s ním za každého počasí,“ popisuje.
Jízda na kole i v dešti (samozřejmě s vhodným oblečením) podle ní děti učí, že překážky se dají zvládnout, a zároveň posiluje samostatnost. V praxi to často znamená, že děti kolem 9–10 let chodí nebo jezdí do školy bez doprovodu. „Tato svoboda a důvěra pomáhá mladým lidem vyrůst v nezávislé, soběstačné a sebevědomé dospělé,“ dodává.
2) Rodiče se nad dětmi „nevznášejí“ jako strážní andělé
Na nizozemských hřištích je podle van der Kleij běžné vidět děti, jak si hrají volněji a s menším dohledem. Nejde o nezájem, ale o vědomé nastavení hranic: dítě má prostor zkoušet, co zvládne, a učit se z vlastních zkušeností.
„Nizozemské děti jsou však odmala vedeny k tomu, aby zkoumaly své okolí, věřily si a po pádu se oprášily,“ vysvětluje. Tím se podle ní přirozeně posiluje odolnost a schopnost řešit situace bez okamžité záchrany dospělým.
3) Práce se nepřehání, důležitá je rovnováha
Další věc, kterou psycholožka zmiňuje, je důraz na work-life balance. Podle ní se v Nizozemsku štěstí často opírá o to, že se práce nestává jedinou osou života. „Cení si rovnováhy mezi pracovním a soukromým životem,“ říká.
V praxi to podle ní znamená, že mnoho rodičů pracuje na částečný úvazek a není výjimkou, když si i otcové pravidelně berou jeden den volna v týdnu, aby ho trávili s rodinou. Pro děti je pak klíčová přítomnost rodičů a společné aktivity, které nejsou jen „mezi dvěma schůzkami“.
4) Společné jídlo je každodenní jistota
Jednoduchý, ale podle psycholožky velmi silný návyk: alespoň jedno společné jídlo denně. „Nizozemští rodiče dbají na to, aby jedli společně s dětmi alespoň jednou denně. Je to čas, kdy se členové rodiny mohou spojit a probrat svůj den. Pocit sounáležitosti zlepšuje duševní zdraví všech členů rodiny a přispívá ke štěstí a emoční rovnováze dětí,“ popisuje van der Kleij.
Nejde tedy jen o jídlo samotné, ale o pravidelný prostor, v němž se dítě může cítit vnímané, vyslyšené a jako součást celku.
5) Režim a struktura se neodkládají „až bude čas“
V nizozemské kultuře je podle psycholožky výchova od narození často postavená na principech, které se v rodinách opakují. Mluví o přístupu shrnutém do hesel „rez, reinheid, regelmaat“ – tedy odpočinek, čistota a struktura.
Podstatou je, aby si dítě zvykalo na konzistentní denní režim už v raném věku, což podle ní „podporuje dostatek spánku a upřednostňuje stabilitu,“ a tím i větší pohodu v rodině. Zároveň zdůrazňuje, že nejde o vojenský dril, ale o předvídatelnost, která dítěti dává pocit bezpečí. „Aby se děti dobře vyvíjely, potřebují strukturu, předvídatelnost, odpočinek a hygienu. To jim pomáhá cítit se bezpečně a pohodlně při objevování neznámého.“
6) „Poslední slovo“ není hlavní výchovný nástroj
Za důležitý pilíř považuje van der Kleij také to, aby dítě mělo pocit, že je viděno a slyšeno. Jakmile děti rozumějí jazyku a dokážou komunikovat, rodiče je podle ní častěji zapojují do rozhodování přiměřeně věku a situaci.
„Jakmile děti rozumějí jazyku a umějí komunikovat, jsou zahrnuty do rozhodovacího procesu. Děti se tak odmalička učí vyjednávat a stanovovat si své osobní hranice. Pokud se ptáme na názory našich dětí a opravdu jim nasloucháme, je pravděpodobnější, že si vypěstují pozitivní sebevědomí,“ vysvětluje.
Součástí toho je i otevřenější komunikace o tématech, která jinde mohou být tabu. Pointa podle ní není v tom, že dítě „řídí domácnost“, ale že se učí mluvit o potřebách, respektovat hranice a zažívat bezpečný dialog. „Chápeme, že přijímat naše děti takové, jaké skutečně jsou, je vše, co skutečně potřebují, aby se staly sebevědomými, šťastnými a vyrovnanými dospělými,“ uzavírá Veronique van der Kleij.
