Bezpečnost byla vnímána úplně jinak než dnes. V autech jsme seděli bez bezpečnostních pásů a bez airbagů, jako děti jsme se vozili na zadních sedadlech, někdy i mezi sedadly, a nikdo to nepovažoval za skandál. Na kolech, bruslích či koloběžkách jsme jezdili bez přileb a chráničů, maximálně s rozbitým kolenem a náplastí s obrázkem.
Voda z hadice, zmrzlina od stánku a žádné „bio“
V době našeho dětství nikdo neřešil, zda je voda „filtrovaná“ nebo „balená“. Pili jsme vodu přímo ze zahradní hadice, z veřejných pítek, z kohoutku na dvorku. S kamarády jsme se dělili o láhev limonády nebo koly, kousali do stejné čokolády a nikdo neřešil počet bakterií na mililitr. Přesto jsme to přežili.
Jedli jsme mléčnou zmrzlinu od stánku, pili jsme mléko i přímo od krávy, nikdo se neděsil každého doušku. Běžnou součástí jídelníčku bylo bílé pečivo a pravé máslo, nikdo nepočítal kalorie v každé snídani. Džusy byly plné cukru, ale dětská obezita nebyla masovým problémem, protože jsme trávili většinu dne venku, v pohybu, ve hrách.
Dětství venku: svoboda, která dnes mizí
Ráno jsme často odešli z domu a vraceli se až za tmy, kdy se rozsvítila pouliční světla. Mezitím jsme se scházeli na dvorech, v parcích, v lesících za městem. Hráli jsme si na schovávanou, na vojáky, na policisty a zloděje, na krále a královny, kovboje a indiány, fantomy a hrdiny z knih či filmů. Fantazie nahrazovala obrazovky, které dnešní děti prakticky neopouštějí.
Často nikdo přesně nevěděl, kde se zrovna nacházíme – a nebylo to považováno za ohrožení dítěte, ale za normální dětství. Když jsme to s volností přehnali, přišla výchovná facka nebo přísná domluva, a to vše bez toho, aby se okamžitě mluvilo o týrání nebo se běželo k právníkovi.
Domácí kára, žádné brzdy a lekce, které si pamatujeme dodnes
Celé dny jsme stavěli závodní kárky ze zbytků prken a součástek ze sklepa či kůlny. Vyjeli jsme s nimi na kopec, pustili se dolů a často až během jízdy zjistili, že jsme zapomněli na brzdy. Následovaly pády, odřená kolena, někdy zlomené prsty či naraženiny. A právě tehdy jsme se učili, jak problém vyřešit, jak něco vylepšit, jak se poučit z vlastních chyb.
Neměli jsme imaginární přátele v online světech ani seznam „přátel“ na sociálních sítích. Kamarády jsme si nezískávali kliknutím na tlačítko, ale společně prožitými dny a zážitky. Problémy se soustředěním se neřešily diagnózami na každém rohu, ale tím, že jsme se museli ve škole prostě soustředit.
Žádné tablety na hyperaktivitu, žádný školní psycholog
V hodinách jsme seděli v lavicích bez speciálních tabletek na hyperaktivitu, bez armády odborníků, kteří by hledali diagnózu za každým neklidným pohybem. Školní psycholog byl výjimkou, ne samozřejmostí. Přesto většina z nás dokončila školu, vyučila se, odmaturovala nebo vystudovala vysokou školu.
Před školou se neprodávaly drogy, maximálně se tam vyměňovaly samolepky, obrázky nebo svačiny. Doma jsme neměli PlayStation, Nintendo, Xbox ani jiné herní konzole. V televizi běžely dva programy, a to ještě často až odpoledne. Nebyly videohry, videorekordéry, prostorový zvuk, žádné chytré telefony, žádný internet, žádné skupinové chaty a nekonečné videohovory.
Místo online světa skuteční lidé a skutečné konflikty
Padali jsme ze stromů, řezali se o střepy, vyrazili si zub, lámali si ruce i nohy a občas jsme se porvali s kamarády. Rodiče kvůli tomu neběhali k právníkům ani k soudu. Bralo se to jako součást dětství, ve kterém se člověk učí, co je bolest, odpovědnost i smíření.
Hráli jsme si s luky a šípy, stavěli sněhové pevnosti, házeli petardy na Silvestra, četli hromady komiksů. A přesto jsme vyrostli bez toho, aby nám lékaři nebo odborníci na každém kroku předpovídali katastrofální následky na zdraví.
Když jste chtěli kamaráda, museli jste zazvonit u dveří
Na návštěvu ke kamarádovi jsme nejeli přes chat nebo sociální síť. Vzali jsme kolo nebo jsme šli pěšky, zazvonili jsme u dveří, případně jsme prostě vešli na dvůr a zavolali jeho jméno. Být spolu znamenalo skutečně se potkat, ne jen posílat si zprávy.
Když jsme se dostali do konfliktu se zákonem, rodiče neplatili kauci, aby nás okamžitě dostali ven. Naopak – často byli přísnější než policie nebo soud. Zodpovědnost za naše chování nesla rodina i my sami, ne jen instituce a advokáti.
Nejplodnější půlstoletí: generace, která změnila svět
Uplynulých padesát let patří k nejplodnějším obdobím v moderních dějinách. Právě generace narozená mezi lety 1950 a 1980 dala světu špičkové vynálezce, vědce, techniky, lékaře, umělce i podnikatele. Vyrůstali jsme v prostředí, kde byla samozřejmostí svoboda, možnost udělat chybu, šance uspět i povinnost nést následky. A naučili jsme se s tím žít.
Bez permanentního dohledu kamer, bez sociálních sítí, které by nás sledovaly na každém kroku, bez nekonečných návodů, jak „správně“ vychovávat děti. A přesto – nebo možná právě proto – jsme dokázali vytvořit svět, v němž je dnes technika samozřejmostí a komfort denním standardem.
Patříte k této generaci i vy?
Pokud jste se narodili mezi lety 1950 a 1980, jste součástí generace, která zažila dětství bez internetu, chytrých telefonů a přehnané ochrany – a přesto, nebo právě proto, dokázala neuvěřitelné věci.
Blahopřeji! Možná byste to chtěli sdílet s ostatními, kteří měli to štěstí, že vyrostli jako skutečné děti, než právníci, státy a vlády začali diktovat, jak žít!
Dnešní děti často netuší, jak jejich rodiče vyrůstali. Možná stojí za to připomenout jim, že existovalo dětství bez Wi-Fi, bez neustálého dohledu a bez nekonečných zákazů – a že právě v takovém dětství vyrostli lidé, kteří vybudovali svět kolem nich.
Poselství pro dnešek: méně strachu, více blízkosti
V době, kdy se rodiče bojí téměř každého škrábnutí a kdy se dětství přesouvá z ulic a hřišť na obrazovky, zní vzkaz generace 1950–1980 stále silněji: děti potřebují svobodu, pohyb, skutečné kamarády a opravdové zážitky, ne jen dokonale sterilní prostředí a nekonečný dohled.
