Dlouhé čekání
Vběhla jsem rychle do nákupního centra. Lékárna byla plná. Přede mnou řada většinou prskajících a kašlajících lidí. Měla jsem dojem, že celé město stojí právě teď tady. U pultu byla jen jedna lékárnička, takže to šlo pomaleji, než jsem čekala.
„Ještě tu něco chytíme, co?“ otočila se na mě přede mnou stojící paní. Nemám tyto „frontové“ hovory o ničem ráda, ale přistihla jsem se, že ta dáma je mi sympatická. Vypadala trochu jako z jiného světa. Odhadem jí muselo být kolem osmdesáti. Přitom byla velmi vkusně oblečená i nalíčená.
Pod rozepnutým moderně střiženým kabátem bylo vidět elegantní vlněný kostým, na nohou černé kožené lodičky na nižším podpatku a v ruce trendy kabelka. Šedivé vlasy upravené do mikáda, na tváři jemný make-up a korálová rtěnka. Když sundala jemné rukavičky, na jednom prstu se leskl nepochybně starožitný prsten s velkým kamenem.
Vím o ní všechno
„Myslela jsem, že tady budu dřív, ale byla jsem s kamarádkami na kávičku,“ usmála se. „Snažím se mít na každý den program,“ pokračovala. „Bydlím tady kousek. Představte si, že celý život v jednom vinohradském činžáku. Postavil ho ještě dědeček, otec ho zdědil. Potom nám dům vzali a nastěhovali nás do nejmenšího bytu. Když jsem dům získala v restituci zpět, musela jsem do něj dost investovat, jak byl zdevastován.“
Než jsme přišli na řadu, věděla jsem snad všechno. Že jediný syn žije v Kanadě, vnoučata a teď už i jednoho pravnuka vidí jen zřídka. „Ale nestěžuji si,“ řekla. „Hlavně, že mi nohy i rozum ještě slouží.“
U pultu poprosila k tomu o nějaký přípravek na klouby. „Na ceně nezáleží,“ razantně přerušila lékárničku, která vybrala z regálu asi tři výrobky. „Dejte mi to nejlepší. A když už tady jsem, potřebovala bych i multivitamíny, tamty švýcarské…“ Ten rozhovor jsem ale nějak moc neposlouchala. Už jsem se těšila, jak konečně vyrazím domů.
Zapomněla jsem peněženku!
„Ježíšmarje, já jsem nechala doma peněženku s kartou…“ zaslechla jsem. Uviděla jsem vytřeštěné oči té ženy. „Nezlobte se,“ omlouvala se magistra, „musím to tady nechat. Zítra si to sem přijdu vyzvednout. Můžete mi to dát stranou? To se mi ještě nikdy nestalo… To je ale trapné. Víte, bydlím sice za rohem, ale už jsem dneska unavená…“
Vůbec nevím, co mě to napadlo. „Počkejte, já to zaplatím,“ řekla jsem. „Ale to nemůžu připustit!“ ohradila se ona dáma. víte, i když jsem stará, interbanking zvládám.“ Cena byla trochu překvapující - 3500 Kč! No, co, vybrala jsem kartu a vyťukla PIN.
„Je mi to trapné,“ omlouvala se ta žena. Byla najednou úplně vykolejená. Asi se stydí, napadlo mě. Dokonce při odchodu trochu zamdlévala, až jsem ji musela přidržet. Při východu vybrala třesoucíma se rukama z kabelky vizitku. „Jsem ze staré školy, navštívenku nosím pořád u sebe.“ Adresa byla opravdu jen pár ulic odsud. „Mohl byste jít pro ty peníze hned se mnou, ale vidím, že spěcháte a nechci vás víc pobývat. Napište mi prosím číslo účtu.“
Transakce zamítnuta
O víkendu jsem se na bankovní účet nedívala, stejně to bude připsáno až v pondělí. To mě však čekalo nemilé překvapení. Cestou do práce jsem si chtěla vybrat z bankomatu, sáhnu do peněženky - a karta nikde. Zda jsem ji neztratila v té lékárně! Vyhrabala jsem rychle druhou kartu a vyťukala jsem výběr 1500 korun. Nic. Stroj chvíli vydával zvuky, pak vypadl papírek: Transakce zamítnuta. To se stalo třikrát.
Podívala jsem se na aplikaci své banky v telefonu a nevěřícně dívala! Během pátečního večera mi na kartu někdo vybral 80 000! Na účtu bylo přesně 862 Kč. Běžela jsem do banky. Tam zjistili, že první výběr se uskutečnil již několik minut poté, co jsem opustila lékárnu - z bankomatu v obchodním centru. Potom různě po celé Praze ve vestibulech metra.
Přehnaná podvodnice
Teď mi to začalo zapadat do sebe jako puzzle. Když jsem platila v lékárně, ta milá a elegantní dáma se zřejmě dívala, jaký dávám PIN. Nenapadlo mě zakrýt si ruku. Zamdlévání muselo být úmyslné, protože jsem v tu chvíli nedávala pozor a ona mi zřejmě sáhla do kabelky. Peněženka byla otevřena a karta nahoře.
Asi nemusím říkat, že vizitka byla falešná. Na uvedené adrese žádné takové nebylo. Policijti mi řekli, že jsem tento měsíc třetí.
Tu kouzelnou a roztomilou paní nikdy nechytili. Já jsem zůstala chudší o osmdesát tisíc a bohatší o poznání, že lidé se nemají posuzovat podle toho, jak vypadají.
