Výrazný je i další údaj: třetina lidí ve věku 30 let a více stále bydlí s rodiči. Pro některé domácnosti je to praktické a ekonomicky výhodné. V jiných ale vzniká napětí, protože dospělý potomek funguje spíše jako „host“ než jako rovnocenný člen domácnosti.
Nejde jen o peníze. Roli hraje i pohodlí a změna postojů
Důvodů, proč se „mama hotel“ rozšiřuje, je více. Mezi nejčastější patří rostoucí životní náklady a obecně obtížnější dostupnost vlastního bydlení. Do hry ale vstupují i liberálnější společenské postoje a změna očekávání: to, co dříve bývalo vnímáno jako samozřejmý krok k dospělosti, se dnes často odkládá.
Významný je i postoj rodičů. Odhady naznačují, že více než 60 % rodičů si nepřeje, aby se jejich děti stěhovaly. Někdy jde o obavy o jejich budoucnost, jindy o strach z prázdného domova, pocit potřebnosti nebo zvyk na zaběhnutý režim.
Příběh z praxe: studium se protáhlo, samostatnost nepřišla
Jak snadno se může „dočasné“ bydlení změnit v dlouhodobý stav, ukazuje zkušenost paní Martiny. Její syn si původně výrazně protáhl studium na univerzitě – místo pěti let studoval osm. Když potom nastoupil do práce, doma zůstal.
Podle jejího popisu se nezapojoval do chodu domácnosti a každý den očekával plný servis včetně teplé večeře. Rodiče mu přitom otevřeně neřekli, že nastal čas se osamostatnit. Spíše čekali, až s tím přijde sám. A právě to je situace, která se opakuje i v dalších rodinách: když chybí jasná pravidla, zůstává vše nejasné a frustrace narůstá.
Bez pravidel to nejde: domácnost není hotel
Odborníci i lidé se zkušeností z praxe upozorňují, že pokud dospělé dítě žije s rodiči, musí být od začátku jasně nastavené povinnosti. Platí to zvlášť tehdy, když už má práci a vlastní příjem.
„Když dospělé dítě začne žít s rodiči, musí existovat jasný soubor domácích pravidel, která musí dítě dodržovat, ať už jde o placení za domácnost nebo úklid. Dříve bylo téměř věcí hrdosti, aby se mladí lidé co nejdříve postavili na vlastní nohy, osamostatnili se a nebyli závislí na rodičích.“
Podstatné je, aby se z pomoci nestala samozřejmost a aby rodiče nezůstali v roli těch, kdo vše zajišťují. Pokud dospělý člen domácnosti nepřispívá ani finančně, ani prací, může to postupně narušit vztahy v rodině – a také ekonomickou stabilitu rodičů, kteří sami často řeší rostoucí náklady.
Proč je dnes odchod z domova těžší
Vedle cen bydlení se často zmiňuje i tlak na výkon a kariéru. Řada mladých lidí má pocit, že si nemůže dovolit „riskovat“ samostatné bydlení, pokud nemá dostatečnou rezervu nebo stabilní pracovní pozici.
„Svou roli hraje profesní odpovědnost. ‚Tlak doby je velmi silný, pokud jde o to, co mladí lidé potřebují k tomu, aby uspěli a dobře nastartovali svou kariéru. Proto je pro mladé lidi velmi obtížné odejít od rodičů.‘“
V praxi to znamená, že i lidé po třicítce mohou odkládat osamostatnění, protože se bojí, že je nájem nebo hypotéka „pohltí“ a nezbyde jim na běžný život. Zároveň ale platí, že dlouhodobé setrvání v rodičovské domácnosti může brzdit budování vlastních návyků, odpovědnosti i partnerského života.
Jak mohou rodiče pomoci, aniž by děti udržovali v závislosti
Rodiny, které chtějí situaci řešit konstruktivně, často hledají kompromis. Cílem nemusí být okamžité „vyhození“, ale plán, který povede k samostatnosti v realistickém čase. Pomoci může dohoda o příspěvku do domácnosti, rozdělení prací, ale i jasný termín, do kdy se bude hledat vlastní bydlení.
Pokud rodiče chtějí děti motivovat k vlastnímu bydlení, mohou zvolit i cílenou finanční pomoc – například přispět na startovací bydlení nebo se zaručit u hypotéky. Důležité je, aby pomoc měla pravidla a cíl, nikoli aby jen prodlužovala pohodlný režim bez odpovědnosti.
Trend „dospělých dětí doma“ tak není černobílý. Někdy je to rozumné řešení těžké doby, jindy pohodlný únik před dospělostí. V obou případech ale platí, že největší rozdíl dělá otevřená komunikace a jasně nastavené hranice.
