Přesto se většina z nás narodila zdravá, bez toho, aby kolem nás stál tým specialistů a bez toho, aby každé těhotenství provázela nekonečná série ultrazvuků a testů. Nebylo to ideální, ne všechno bylo správně – ale z těchto podmínek vyrostla generace, která zvládla žít bez neustálého dohledu odborníků, aplikací a on-line poraden.
Dětství bez bezpečnostních pásů a plastových bublin
Jako děti jsme seděli v autech, kde bezpečnostní pás byl spíše výjimkou než pravidlem a airbag byl science fiction. Dětské autosedačky nebyly standardem, často jsme se prostě posadili dozadu – a jelo se. Nikdo neřešil tabulky, normy a návody na každou jízdu. Když jsme si nazuli brusle nebo sedli na kolo, nedostali jsme k tomu seznam varování, ale maximálně krátkou větu od rodičů, že máme dávat pozor.
Vodu jsme pili přímo ze zahradních hadic, z kohoutku nebo ze studny, ne z drahých plastových lahví. Sdíleli jsme s kamarády jednu láhev limonády, kousali do stejné čokolády, půjčovali si mezi sebou bonbony a nikdo z toho nedělal hygienickou katastrofu. Myšlenka, že by někdo kvůli jedné vypité lahvi s kamarádem okamžitě onemocněl nebo zemřel, by tehdy působila absurdně.
Máslo, cukr, zmrzlina – a přesto minimum obezity
Na talíři jsme měli to, co bylo po ruce: bílé pečivo, pravé máslo, domácí marmelády, mléko přímo od krávy, smetanovou zmrzlinu a džusy plné cukru. Nutriční poradci, aplikace na počítání kalorií a módní diety neexistovaly. Přesto většina dětí netrpěla obezitou.
Důvod byl jednoduchý – většinu dne jsme trávili venku v pohybu. Ráno jsme vyběhli z domu a vraceli se, až když se setmělo nebo se rozsvítila pouliční světla. Hráli jsme na schovávanou, na vojáky, na zloděje a policisty, na kovboje a indiány, vymýšleli jsme si vlastní světy a příběhy. O volném čase rozhodovala naše fantazie, ne algoritmy a doporučovací systémy sociálních sítí.
Rodiče často ani přesně nevěděli, kde se celý den pohybujeme. Nebyli s námi ve spojení přes mobil, žádné „napiš, až dorazíš“ neexistovalo. Když jsme se objevili doma později, než bylo domluveno, přišla na řadu výchova v podobě přísného tónu nebo i facky – a nikdo to automaticky neoznačoval jako týrání dítěte. Byla to jiná doba, s jiným chápáním odpovědnosti a autority.
Domácí kárky, rozbitá kolena a lekce z reality
Velkou část dětství tvořily vlastní projekty a improvizace. Stavěli jsme závodní kárky z prken, starých koleček a čehokoli, co se našlo ve sklepě nebo v kůlně. Bez návodu, bez bezpečnostních certifikátů. Často jsme zapomněli na brzdy – a učili se až v praxi.
Pády, odřeniny, zlomené prsty, modřiny a boule patřily k běžnému provozu. Nevolala se hned záchranná služba, nepsaly se stížnosti. Naučili jsme se, že bolest je součástí života a že problémy se řeší, ne obcházejí. Právě tyto malé nehody nás učily přemýšlet, odhadovat rizika a nést následky vlastních rozhodnutí.
Neměli jsme imaginární přátele na obrazovce ani v aplikaci. Kamarády jsme si neklikli, ale postupně získali – na hřišti, ve škole, na ulici. Skuteční lidé, skutečné vztahy, skutečné konflikty i usmíření. A to vše bez toho, aby nám někdo měřil „sociální kompetence“ nebo nám radil, jak „správně komunikovat v kolektivu“.
Bez psychologů, bez diagnóz – a přesto se studovalo
Ve škole se neřešilo každé neposedné dítě jako „případ“ pro odborníky. Problémy s koncentrací se nekompenzovaly tabletkami, na hyperaktivitu se nepodávaly léky. Školní psycholog byl spíše výjimkou než pravidlem, přesto se z nás stali řemeslníci, technici, lékaři, inženýři, učitelé i vědci.
Před školou nikdo neprodával drogy, hlavním „rizikem“ bylo, že přijdeme pozdě na hodinu nebo že dostaneme poznámku za mluvení. Neměli jsme PlayStation, Nintendo, Xbox, stovky televizních programů, videohry ani internet. Dva televizní kanály, z toho jeden vysílal až odpoledne – a to bylo všechno. Kdo se chtěl bavit, musel něco vymyslet, ne jen zapnout obrazovku.
Skutečné kamarádství místo on-line světa
Kamarády jsme nehledali v seznamu kontaktů, ale za rohem. Stačilo vzít kolo, rozběhnout se po sídlišti nebo vesnici, zazvonit na zvonek – a šlo se ven. Když jsme chtěli někoho vidět, prostě jsme přišli ke dveřím a zaklepali. Žádné SMS, žádné chaty, žádné skupiny. Sociální síť byla ulice, hřiště a dvorek.
Při hrách jsme riskovali – lezli jsme po stromech, skákali přes potoky, stavěli sněhové pevnosti, házeli petardy, hráli si s lukem a šípy. Občas z toho byla rozbitá hlava, vyražené zuby nebo zlomená ruka. Rodiče se kvůli tomu neobraceli na právníky, nepsali žaloby na sousedy, že jejich dítě někoho strčilo. Konflikty se řešily doma, někdy tvrdě, ale přímo.
Komiksy, knížky, papírové vystřihovánky a časopisy nahrazovaly dnešní digitální obsah. Četli jsme, představovali si, kreslili. A přestože mnoho aktivit by dnešní bezpečnostní normy označily za „nepřípustné“, většina z nás vyrostla bez trvalých následků na zdraví – zato s velmi jasnou představou o tom, co je nebezpečné a co ještě zvládneme.
Rodiče přísnější než zákon
Když jsme to přehnali a dostali se do konfliktu se zákonem, rodiče neběželi jako první za právníkem. Místo toho nás čekal doma tvrdý rozhovor a často i trest, který bolel více než samotné setkání s policií. Rodičovská autorita byla mnohdy přísnější než paragrafy.
Chodili jsme pěšky, jezdili na kole, běhali k sousedům, vcházeli do domů kamarádů bez složitých domluv. Dětský svět byl otevřený, propojený, bez hesel a zámků. Dospělí nám nedrželi ruku na každém kroku, a právě proto jsme se učili samostatnosti.
Nejplodnější půlstoletí a generace vynálezců
Posledních padesát let se často označuje za nejplodnější období v dějinách lidstva – technologicky, vědecky i společensky. Právě generace narozená mezi roky 1950 a 1980 stála u zrodu zásadních vynálezů, objevů a společenských změn. Z těchto dětí bez autosedaček a bez tabletů vyrostli lidé, kteří vytvořili osobní počítače, internet, moderní medicínu, kosmické technologie i nové kulturní směry.
Vyrůstali jsme se svobodou, ale i s odpovědností. Měli jsme možnost dělat chyby, padat a znovu vstávat. Nikdo nás nedelegoval na odborníky pokaždé, když jsme něco nezvládli. Naučili jsme se s tím žít – a to je možná největší lekce, kterou si tato generace nese.
Patříte do této generace? Pak nejste sami
Pokud jste se narodili v padesátých, šedesátých, sedmdesátých nebo osmdesátých letech, možná v těchto řádcích poznáváte vlastní dětství. Dětství, kdy se neřešila každá odřenina, kdy se nepsaly stížnosti na učitele za každé zvýšení hlasu a kdy stát, právníci a úředníci ještě tak detailně nediktovali, jak máme žít, vychovávat a chránit děti.
Gratuluji! Možná byste to chtěli sdílet s ostatními, kteří měli to štěstí, že vyrostli jako skutečné děti, zatímco právníci, státy a vlády začaly diktovat, jak žít!
Možná právě tato zkušenost je něco, co stojí za to předat dál – nejen ve vzpomínkách, ale i jako určité varování před tím, kam může vést extrémní snaha o absolutní bezpečí. Dnešní děti vyrůstají v komfortu, o jakém se nám ani nesnilo, ale zároveň často přicházejí o možnost učit se z vlastních chyb.
Co by měly vědět naše děti?
Možná by bylo dobré poslat tuto zprávu i vašim dětem, aby viděly, jak jejich rodiče vyrostli. Ne proto, aby se vrátily všechny staré zvyky – mnohé z nich byly objektivně nebezpečné a dnešní medicína či bezpečnostní standardy zachraňují životy. Ale proto, aby pochopily, že život bez neustálého dozoru, bez mobilu v ruce a bez všudypřítomných varování může vychovat silné a odolné lidi.
Každá generace má své výzvy a své extrémy. Ta dnešní bojuje s přebytkem informací, tlakem sociálních sítí a přehnanou kontrolou. Ta minulá zase žila s nedostatkem ochrany a informací. Pravda možná leží někde uprostřed – mezi volností a zodpovědností, mezi ochranou a schopností riskovat.
Každý z nás potřebuje někoho vedle sebe
Na závěr stojí za připomenutí myšlenka, která vystihuje nejen generaci minulou, ale i tu současnou:
Každý z nás je anděl jen s jedním křídlem a létat můžeme jen tehdy, když se objímáme!
Možná právě v tom je největší dědictví generace 1950–1980 – vědomí, že bez skutečných lidí kolem sebe, bez opravdových vztahů a bez sdílených zážitků, ať už jsou sebevíc „nebezpečné“, se létat jednoduše nedá.
