Alena ztuhla. Na první pohled nevinná nabídka v ní ale spustila lavinu potlačovaných emocí. Přikryla si obličej dlaněmi a rozplakala se.
„Nikdy… mi nikdo neuvařil guláš. Pořád jen já, pro druhé. Honza… jen jedl, pil, bavil se. A já pořád všechno táhla."
Rozvod, který sice osvobodil, ale nezahojil
Po rozvodu s Honzou zůstala Alena sama s malým Tomáškem. Krátké období svobody vystřídalo bolestné ticho. Žádné bouchání dveří, žádné opilecké scény, ale ani žádná náruč, o kterou by se mohla opřít.
Když už se zdálo, že na nové vztahy není síla ani chuť, poradila jí bratr:
„Znám jednoho. Václav. Není to žádný krasavec, ale má dobré srdce. Věř mi."
Začátek, který nevypadal nijak slavně
První schůzka s Václavem byla rozpačitá. Prostý, vysoký muž s obyčejnou tváří, ale především s klidným pohledem. Neohromil, ale ani nezklamal. Po krátké pauze kvůli pracovní cestě se však vrátil — s dortem a květinami. A od té chvíle mezi nimi začalo vyrůstat něco křehkého a opravdového.
Minulost, která se připomíná
Když spolu náhodně narazili na Honzu, Alenin bývalý manžel okamžitě začal s provokacemi:
„Tak sis našla náhradu, co? Ale já mám právo vidět svého syna!"
Václav zůstal klidný. Kvůli Aleně. Nechtěl situaci vyhrotit. Ale v očích mu vzplála tichá odhodlanost.
Poprvé někdo vaří pro ni
Když po této scéně Václav začal vařit guláš, Alena se tiše rozplakala podruhé. Tentokrát to byly slzy dojetí.
„Po tolika letech je tu někdo, kdo mi chce dát klid, ne brát."
Václav mezitím vařil, míchal, ochutnával a láskyplně na ni shlížel. Když usnula, přikryl ji a s jemností pohladil po vlasech. Poprvé po dlouhé době si dovolil cítit, že našel ženu, o kterou bude stát za to pečovat.
Narušený klid a jasné rozhodnutí
V noci se ale do bytu opět vkradl Honza. Dřív než stihl způsobit scénu, stál už zase za zavřenými dveřmi.
„Jen zkus přijít znovu!“ zvolal za ním Václav tiše, ale pevně. Alena nic netušila — a on se rozhodl, že ji před podobnými výjevy bude chránit už navždy.
Nový život začíná
Ráno Alena vyslovila osudová slova:
„Chci, abys poznal Tomáše. A zítra vyměním zámky.“
Za měsíc byla svatba. Malá, skromná, ale plná skutečného štěstí. Její bratr Pavel často kladl malému Tomáškovi ruku na rameno:
„Tady máš tátu. Opravdového. Važ si ho.“
A když Václav zase večer stál u plotny a míchal guláš, v duchu si říkal:
„Pravé štěstí často začíná obyčejným hrncem guláše…“
