Rozloučení s Annou Slováčkovou, mladou a nesmírně talentovanou umělkyní, se neslo ve znamení hlubokých emocí, vzpomínek a úcty. Do pražského kostela svatého Tomáše zavítali nejen její blízcí a přátelé, ale také mnohé osobnosti české kulturní scény. Její poslední přání – aby obřad nebyl zahalen do smutku v černé barvě – bylo vyslyšeno a místo tradičního smutečního oděvu převažovaly světlé tóny jako symbol naděje. Mezi těmi, kdo přišli vzdát hold její památce, byli také Helena Vondráčková a Martin Michal, kteří měli k Anně blízký vztah.
Právě Michal se po smutečním obřadu svěřil s dojmy, které v něm silný zážitek zanechal. Slova chvály, úcty i dojetí přitom zazněla nejen na adresu zesnulé zpěvačky, ale i způsobu, jakým byla celá rozlučka pojata. Anna Slováčková totiž v očích mnohých zosobňovala sílu, upřímnost a naději, kterou kolem sebe šířila až do samotného konce. Její boj s vážnou nemocí, otevřenost a snaha pomáhat ostatním z ní učinily inspirativní osobnost. Její odkaz však zůstává živý i nadále. Jak se s její ztrátou vyrovnávali ti, kteří ji znali nejdéle a nejblíž?
