Tou slavnou holčičkou byla Veronika Fojtů. Na obal Granka se dostala jako malé dítě a její fotografie se stala součástí jedné z nejznámějších tuzemských značek. Podle dobových vzpomínek a pozdějších rozhovorů vzniklo focení v roce 1978, tedy ještě předtím, než se Granko naplno usadilo v domácnostech po celé zemi. Server Blesk připomněl, že Veronika se na focení pro Granko dostala v prosinci roku 1978 a rodina za něj tehdy nedostala žádné peníze.
Dnes už je z dívky z obalu dávno dospělá žena. Starší články ji označovaly za čtyřicátnici, novější texty připomínají, že je kolem padesátky, má tři děti a k reklamnímu focení se vrací spíše jako k milé rodinné vzpomínce než jako k promarněné životní šanci.
Do studia ji přivedl otec
Za tím, že se Veronika objevila na obalu Granka, stál její otec Karel Fojtů, který působil v propagačním oddělení Čokoládoven. Právě on měl podle dostupných vzpomínek nápad, že by se na obalu kakaového nápoje dobře vyjímalo malé dítě.
Nebyl to žádný promyšlený casting ve stylu dnešních reklamních agentur. Žádné sociální sítě, žádné dětské modelingové portfolio, žádné smlouvy na statisícové kampaně. Tehdy rozhodovala kreativita, známost prostředí a jednoduchý nápad, který nakonec zafungoval dokonale.
Malá Veronika se na obalu objevila s kakaem a její tvář se začala šířit mezi zákazníky po celém Československu. Granko se stalo mimořádně úspěšným produktem a jeho vizuální podoba dodnes vyvolává silnou nostalgii.
Focení ji prý moc nebavilo
Zatímco pro zákazníky se z malé holčičky stala roztomilá tvář oblíbeného nápoje, samotná Veronika na focení nevzpomínala jako na dětský sen. Byla malá, styděla se a prostředí fotografického ateliéru pro ni nebylo zrovna přirozené.
„Byla jsem trapná, fotograf mi řekl, ať se usměji, ale on byl schovaný za plátnem a nebylo ho vidět, tak jsem to nezvládla,“ vzpomínala Veronika podle serveru Aktuálně.cz na slavné focení.
Právě tato obyčejnost ale možná sehrála zásadní roli. Veronika nepůsobila jako vyumělkovaná dětská modelka. Byla přirozená, trochu nejistá a tím pro tehdejší obal důvěryhodná. Lidé si ji spojili s domácí pohodou, dětskou nevinností a chutí sladkého kakaa.
Později vznikaly i další fotografie, na kterých už byla Veronika starší. Podle jejích vzpomínek ji ani další focení příliš neuklidnilo. V bytě fotografa prý byly kočky, kterých se bála, a tak se nemohla pořádně soustředit. I tento detail ukazuje, že za legendární reklamní fotografií nestál lesk showbyznysu, ale úplně obyčejné dětské rozpaky.
Granko jí nechutnalo jako nápoj
Na příběhu je pikantní ještě jedna věc. Veronika propagovala jeden z nejslavnějších kakaových nápojů, ale samotné kakao jako nápoj si podle svých slov nikdy zvlášť neoblíbila.
„Granko jsem jedla buď samotné, nebo posypané na ovesné kaši, ale samotné kakao mi nechutnalo.“
Tahle věta působí téměř neuvěřitelně. Dívka, jejíž tvář pomohla dotvořit obraz oblíbeného kakaového nápoje, sama neměla kakao ráda v podobě, v jaké ho pily tisíce dětí. O to víc celý příběh připomíná zvláštní kouzlo tehdejší reklamy. Nebyla založená na dokonalém marketingovém scénáři, ale na jednoduchém obrazu, který lidem utkvěl v paměti.
Rodinné zázemí vonící čokoládou
Veronika zároveň s láskou vzpomínala na práci svého otce v Čokoládovnách. Karel Fojtů si podle jejích slov nosil domů grafické návrhy a ukazoval je dcerám. Děti tak mohly nahlížet do světa, ve kterém vznikaly obaly, nápady a podoba výrobků, které pak lidé běžně vídali v obchodech.
Pro Karla Fojtů mělo být Granko jedním z prvních výrazných grafických návrhů pro Čokoládovny. Do té doby se měl věnovat hlavně propagaci, výstavám a posuzování návrhů dalších kolegů.
I proto je příběh slavného obalu vlastně rodinnou vzpomínkou. Nešlo jen o tvář malé holčičky na krabičce. Byl to také výsledek práce jejího otce a prostředí, ve kterém se tehdejší československá propagace tvořila úplně jinak než dnes.
Za slavnou reklamu nepřišla ani koruna
Největší překvapení pro mnoho lidí přichází ve chvíli, kdy zjistí, že Veronika za legendární obal nedostala žádný honorář. Dnes by přitom podobná reklamní tvář mohla za focení, užití snímku a dlouhodobou propagaci získat velmi slušné peníze.
V současnosti by se u tak známého produktu pravděpodobně řešily smlouvy, práva k fotografii, rozsah kampaně, doba použití i odměna. Pokud by se tvář dítěte objevila na obalu mimořádně úspěšného výrobku, mohlo by jít minimálně o desetitisíce korun, u rozsáhlejší kampaně i o mnohem vyšší částky.
Veronika se tím ale podle dostupných informací necítí poškozená. Slavnou kapitolu svého dětství bere spíše jako kuriozitu a vzpomínku na dobu, kdy reklama fungovala podle jiných pravidel. To, co by dnes vyvolalo otázky právníků a agentur, tehdy působilo jako přirozená součást práce v podniku.
Nostalgie, která nezmizela
Příběh holčičky z Granka dodnes lidi fascinuje hlavně proto, že spojuje dětství, reklamu a obyčejný lidský osud. Veronika nebyla celebritou, která by se rozhodla pro život před kamerami. Byla jen malou dívkou, kterou otec přivedl do ateliéru, a její fotografie se náhodou stala součástí potravinářské historie.
Granko mezitím prošlo mnoha změnami, měnily se obaly, výrobce i reklamní styl. Přesto si lidé stále pamatují právě starou krabičku s malou holčičkou. Možná proto, že v sobě měla něco, co moderní marketing často marně hledá: jednoduchost, důvěru a silnou vzpomínku na domov.
Veronika Fojtů za slavnou reklamu nedostala žádné peníze, přesto se její tvář stala součástí vzpomínek mnoha generací. Dnes by podobné focení mohlo mít úplně jinou hodnotu, ale kouzlo starého obalu už se zopakovat nedá. Malá holčička z Granka vyrostla, jenže v paměti lidí zůstala navždy tou dětskou tváří, která patřila ke snídaním, svačinám i sladkým vzpomínkám na minulost.
