McFadden je zároveň autorkou knihy o umírání a na svém YouTube kanálu mluví o paliativní péči i o tom, co obvykle předchází smrti. Z těchto zkušeností vyvodila tři věci, které by už nikdy v životě nedělala. Nejde přitom o moralizování, ale o tvrdou praxi a opakující se scénáře, které vídá znovu a znovu.
1) Alkohol: „mírně každý den“ podle ní není nevinné
První bod, který zmiňuje, se týká alkoholu. Julie McFadden upozorňuje, že rozšířená představa o „bezpečném“ každodenním popíjení může být klamná. V její práci se totiž následky dlouhodobé konzumace neukazují po týdnech, ale často až po letech – a pak už bývá pozdě.
„Je klinicky dokázané, že pravidelná konzumace alkoholu není pro zdraví dobrá,“ říká.
O to silněji působí, že mluví i o vlastním příběhu. Přiznala, že v minulosti byla „vysoce funkční alkoholička“, tedy člověk, který navenek zvládá práci i běžný život, ale alkohol je v pozadí stabilní součástí dne. Dnes už je roky abstinentkou.
„I kdybych nebyla abstinentka, řekla bych to samé – problémem není jen každodenní pití, ale i občasné pití ve velkém množství.“
Zásadní roli v jejím varování hrají játra. Podle McFadden jde o mimořádně „pracovitý“ orgán, který dlouho zvládá obrovskou zátěž. Jakmile ale selže, následky mohou být dramatické a rychlé.
„Viděla jsem příliš mnoho lidí zemřít na následky alkoholismu a cirhózy jater. Není to dobrá smrt – a přitom se jí dá předejít.“
Současně dodává i důležitý kontext: podle ní existuje naděje, protože játra se umějí regenerovat – zejména pokud člověk přestane pít nebo spotřebu výrazně omezí. Z jejího pohledu je právě včasná změna tím, co může rozhodnout o kvalitě dalších let.
2) Kouření i vaping: „bezpečnější alternativa“ podle ní neexistuje
Druhá věc, které by se vyhnula, je kouření – a stejně tak vaping. Řada lidí bere elektronické cigarety jako „menší zlo“. McFadden to ale odmítá a upozorňuje, že v praxi vídá následky, které se neomezují jen na plíce.
„Vapování je stejně škodlivé jako klasické kouření,“ tvrdí.
Podle jejích slov nejde jen o riziko nádorů nebo chronických plicních nemocí. Zmiňuje také zásah do celého kardiovaskulárního systému – tedy srdce a cév.
„I když nedostanete rakovinu plic, CHOPN nebo emfyzém, velmi pravděpodobně budete mít problémy se srdcem. Dochází ke ztenčování stěn cév a zhoršení krevního oběhu.“
Jako zdravotní sestra zároveň popisuje zkušenost s pacienty, jejichž konec života byl přímo spojen s nemocemi způsobenými kouřením. A i když hospic umí nabídnout klidnější odchod, některé symptomy se podle ní nedají „překrýt“.
„Hospic dokáže zajistit klidný odchod, ale pocit nedostatku vzduchu nikdy není příjemný.“
3) Motorka jako riziko, které by už nepodstoupila
Třetí bod je možná pro část lidí překvapivý: Julie McFadden by už znovu nejezdila na motorce. Toto stanovisko nevychází z práce v hospici, ale z jejích zkušeností z traumatologické jednotky intenzivní péče, kde se řeší následky těžkých úrazů.
Varuje před dopravními prostředky, na nichž je člověk extrémně zranitelný – zmiňuje motorky, čtyřkolky a podobná vozidla. Podle ní je problém v tom, že i drobná chyba nebo cizí nepozornost může mít fatální dopad.
„S přilbou, nebo bez ní – není to dobré,“ říká otevřeně.
McFadden říká, že viděla velké množství vážných nehod a úmrtí, a to i u zkušených jezdců. A ochranné pomůcky podle ní nejsou zárukou, že člověk vyvázne bez následků.
„Jednoduše to není něco, co bych byla ochotná riskovat.“
Slova, která v hospici nezní jako teorie
Příběhy lidí na sklonku života podle Julie McFadden opakovaně ukazují, že zdraví není samozřejmost. Rozhodnutí, která dnes vypadají jako drobnost, mohou mít následky, jež se projeví až za desetiletí – a pak už je prostor pro změnu minimální.
Její sdělení je v jádru jednoduché, ale tvrdé: prevence, střídmost a opatrnost mohou rozhodovat nejen o tom, jak dlouho budeme žít, ale také o tom, v jaké kvalitě ty roky prožijeme.
