Identifikace: Proč si podvědomě vybíráme?
Jerotić poukazuje na to, že emocionální dynamika začíná už v porodnici. Dítě se narodí a my v něm okamžitě hledáme sebe. Má otcův nos? Matčin temperament? Úsměv po dědečkovi?
Právě tato podobnost je základním kamenem silnějšího pouta. Když v dítěti poznáváme své vlastní rysy, reakce nebo povahu, nevědomky se s ním identifikujeme mnohem víc. Je to zrcadlo našeho ega. Milujeme v něm tu část sebe, kterou máme rádi, nebo se snažíme zachránit tu část, kterou jsme u sebe nezvládli.
Mýtus „stejné lásky“
Jerotić během své praxe mluvil s tisíci rodiči. Všichni tvrdili, že rozdíly nedělají. On ale tvrdí: Rovnováha v lásce neexistuje. Vždycky je tam nuance, drobný rozdíl v intenzitě nebo kvalitě citu.
- Ideální scénář: Podle Jerotiće je nejlepší, když je jedno dítě citově blíž matce a druhé otci. Síly se rozloží.
- Nebezpečný scénář: Pokud oba rodiče preferují stejné dítě, ten druhý sourozenec to nese jako celoživotní břemeno. Cítí se jako „páté kolo u vozu“, i když mu materiálně nic nechybí.
Děti vidí to, co vy neříkáte
Můžete stokrát opakovat, že je máte rádi stejně, ale děti jsou „emocionální detektory lži“. Nepotřebují slova. Stačí jim:
- Způsob, jakým se na ně podíváte, když přijdou do pokoje.
- Tón hlasu, kterým jim odpovídáte.
- Drobné gesto pozornosti, které u jednoho uděláte automaticky a u druhého na něj musíte myslet.
Dítě to ví. A pamatuje si to do konce života.
Tři úrovně mateřské lásky: Kde se nacházíte vy?
Jerotić definoval tři stupně, jak matka miluje své dítě. Každý další stupeň vyžaduje větší zralost:
- Láska k „odrazu“: Miluji dítě, protože vypadá jako já a nese moje rysy.
- Láska k „plodu vztahu“: Miluji dítě, protože je symbolem lásky k mému partnerovi.
- Nejvyšší forma lásky: Miluji dítě jako zcela novou, cizí a tajemnou bytost. Bez ohledu na to, jestli mi je podobné, jestli má hudební talent nebo jestli splňuje moje očekávání. Je to láska k čisté existenci druhého člověka.
Sto reinkarnací v jedné kolébce
Často nás zaskočí, když se v rodině narodí dítě, které se nepodobá nikomu. Jerotić říkal, že v každém z nás se skrývá „sto reinkarnací“ našich předků. Náhle se u dítěte objeví vlastnost, kterou měl pradědeček, kterého nikdo nepamatuje.
Dědičnost je mocná čarodějka. Dnes víme, že si v genech neseme predispozice nejen k barvě očí, ale i k závislostem, úzkostem nebo agresi. Rodiče za všechno nemohou, ale jsou to oni, kdo drží v rukou klíč k tomu, jak s těmito predispozicemi dítě naloží.
Závěrem: Je to vaše vina?
Vladeta Jerotić nechtěl rodiče trestat nebo v nich vyvolávat pocity selhání. Chtěl, abychom si přiznali pravdu. Pravda nás totiž osvobozuje od křečovité snahy o „dokonalou spravedlnost“, která neexistuje.
Pochopení, že k jednomu dítěti máme přirozeně blíž, nám dává šanci vědomě pracovat na vztahu s tím druhým. Aby se i ono cítilo viděno a milováno – ne „stejně“, ale plnohodnotně.
Co si o tom myslíte vy? Máte ve své rodině „oblíbence“, nebo věříte, že se dá láska dělit přesně na polovinu? Napište nám do komentářů a sdílejte tento článek s ostatními rodiči!
