1. „Trestající“ ticho v telefonu
Máte práci, děti, nákupy a únavu. Jenže pro vaši mámu nebo tátu je váš telefonát jediným světlým bodem dne. Když uplynou dny bez jediného „Ahoj, jak se máš?“, pro ně to není jen zapomnětlivost. Pro ně je to vzkaz: Už pro mě nejsi důležitá. Pamatujte, že jednou budete na ten telefon koukat a nikdo už vám nezavolá.
2. Ponižující výchova naruby
Chováte se k nim jako k malým dětem? Poučujete je, co mají jíst, jak se mají oblékat a zakazujete jim vlastní rozhodnutí? Nezapomínejte, že jsou to lidé, kteří vás naučili všechno. Tím, že jim berete důstojnost a právo se rozhodnout, jim berete smysl života. Respekt je víc než vaše „dobře míněné“ rady.
3. Věta: „Mami, to ti nebudu vysvětlovat, tomu nerozumíš“
Tato věta řeže hlouběji než nůž. Izolujete je od svého světa. Možná nerozumí aplikacím v mobilu, ale rozumí vám. Tím, že je odstřihnete od informací o svém životě, jim říkáte, že už do vaší budoucnosti nepatří. Zkuste jim to vysvětlit – ta radost v jejich očích, že jsou „v obraze“, za těch pět minut stojí.
4. Chronická ztráta trpělivosti (Největší bolest)
Tohle děláme skoro všechny. Vybuchneme, když se nás zeptají potřetí na stejnou věc. Zvýšíme hlas, když jdou pomalu. Jenže oni s vámi měli trpělivost roky, když jste neuměly mluvit, chodit ani jíst. Teď je řada na vás. Každé vaše podrážděné povzdechnutí si vyčítají dlouhé hodiny po vašem odchodu.
5. Lhostejnost k jejich „neviditelné“ bolesti
Rodiče se často dělí na ty, co si stěžují pořád, a ty, co mlčí, i když trpí. Pokud jejich stížnosti ignorujete s tím, že „to patří k věku“, pácháte chybu. Často nepotřebují lékaře, ale pocit, že někoho zajímá, jak se cítí. Naslouchejte i tomu, co neříkají nahlas.
6. Odkládání návštěv na „potom“
„Přijedeme příští víkend, teď se to nehodí.“ Jenže pro starého člověka je „příští víkend“ nekonečně daleko. Oni nežijí pro budoucnost, oni žijí pro ten moment, kdy uvidí svá vnoučata a vás. Neodkládejte lásku na neurčito. Jednou přijde den, kdy byste daly cokoli za jednu hodinu s nimi, ale dveře jejich domu už zůstanou zamčené.
7. Zapomínání na vděčnost za samozřejmosti
Bereme jako automatické, že nám hlídali děti, že nám navařili, že tu pro nás byli. Kdy jste naposledy mámu objaly a řekly: „Děkuju za všechno, co jsi pro mě udělala“? Starší lidé nepotřebují drahé dárky. Potřebují vědět, že jejich celoživotní úsilí nebylo zbytečné a že si jich vážíte.
ZÁVĚR: Zrcadlo naší vlastní budoucnosti
Vztah k našim rodičům je lekcí pro naše vlastní děti. To, jak se k nim chováme dnes my, určuje, jak se jednou naše děti budou chovat k nám. Nečekejte na pohřeb, abyste jim řekly, jak moc pro vás znamenají. Udělejte to teď. Zvedněte ten telefon. Ještě pořád máte tu šanci.
Která z těchto věcí vás mrzí nejvíce? Máte pocit, že v dnešní době na rodiče zapomínáme, nebo se snažíte být s nimi co nejvíce? Napište nám své pocity do komentářů. Vaše zkušenost může pomoci ostatním ženám uvědomit si, co je v životě skutečně důležité. Sdílejte tento článek, dokud je čas.
