Společným jmenovatelem „falešných“ potravin bývá to, že napodobují chuť, barvu nebo strukturu dražších či výživnějších variant. Často k tomu slouží směsi z levnějších surovin, škroby, sůl, cukr, aromata nebo další přídavné látky. Níže jsou čtyři příklady, na které lidé narážejí nejčastěji.
1) Krabí tyčinky: krab v názvu, ryba ve složení
Řada zákazníků si pod pojmem krabí tyčinky automaticky představí výrobek z krabího masa. Jenže realita bývá jiná: typicky jde o produkt vyrobený z jemně mletého bílého rybího masa, známého jako surimi. To se následně dochucuje a upravuje tak, aby připomínalo mořské plody.
Surimi se vyrábí z levnějších ryb a díky technologickému zpracování z něj lze vytvořit různé tvary i „vláknitou“ strukturu, která má evokovat kraba, humra nebo jiné korýše. V tyčinkách se pak směs formuje do podoby, která má připomínat krabí nožičky – a právě tady vzniká prostor pro nedorozumění mezi tím, co si kupující myslí, a tím, co skutečně jí.
Ryba sama o sobě je často vnímána jako zdravá volba. U krabích tyčinek je ale podstatné, že jde o výrazně zpracovaný výrobek, do kterého se běžně přidávají další složky kvůli chuti a konzistenci. Ve složení se mohou objevit například vaječné bílky, oleje, sůl, glutaman sodný, škroby a další látky, které pomáhají dosáhnout „správného“ vzhledu a struktury.
2) Kuřecí nugety: kolik kuřete v nich vlastně je?
Nugety jsou pro mnoho domácností sázkou na jistotu: rychlá příprava, oblíbená chuť, snadná dostupnost. Jenže u části výrobků platí, že podíl masa nemusí být tak vysoký, jak by si lidé přáli. Běžně se uvádí, že kuřecí nugety často obsahují zhruba 40–50 % masa, přičemž zbytek tvoří obal a směs dalších složek.
Důležité je také to, z jakého masa se směs připravuje. Zatímco čisté kuřecí prso je pro mnoho lidí symbolem „lehké“ bílkoviny, některé produkty mohou být vyráběny ze směsí různých částí kuřete, které se pomele, vytvaruje a teprve potom obalí.
Klíčový je i způsob úpravy: nugety se často smaží, a tím roste obsah tuku i celková energetická hodnota. K tomu se přidává i vyšší množství soli. Občasná porce problém být nemusí, ale právě jejich chuť a nízká cena mohou svádět k častější konzumaci, než je ideální.
3) Instantní ovocný nápoj Tang: „ovocná“ chuť bez ovoce
Tang patří mezi známé instantní nápoje, které se na trhu objevují už od druhé poloviny 20. století. Historicky se o něm mluvilo i v souvislosti s NASA, a získal tak pověst jakéhosi „nápoje astronautů“. To ale neznamená, že se složením blíží klasické ovocné šťávě.
U citrusových variant může být skutečný podíl šťávy překvapivě nízký. Podle údajů na etiketě může nápoj obsahovat cukr, méně než 2 % pomerančové šťávy, umělá barviva a řadu dalších přísad. Výsledná „ovocná“ chuť tak často stojí spíše na aromatech a náhražkách než na ovoci jako takovém.
Nejde navíc jen o Tang: podobný princip funguje u celé řady práškových nebo „ovocně“ ochucených nápojů. Zvenku slibují ovoce, ale ve skutečnosti ho mohou obsahovat jen minimálně – a hlavní roli pak hraje sladkost, barva a výrazná chuť.
4) Bílý chléb: rychlá energie, ale méně živin
Bílý chléb a obecně rafinované obiloviny mají dlouhodobě pověst potravin s nižší výživovou hodnotou. Důvod je jednoduchý: při vysokém stupni zpracování mouky se ztrácí značná část přirozených složek zrna.
U celozrnných výrobků lidé získávají vlákninu a komplexní sacharidy, které se uvolňují postupně a podporují trávení. U rafinovaných obilovin je situace opačná: tělo je vstřebává rychleji, což může znamenat rychlejší nárůst hladiny glukózy v krvi a kratší pocit sytosti.
Při zpracování pšenice se často odstraňují otruby a klíčky, a s nimi mizí i významná část vlákniny, vitamínů a minerálních látek. Výsledkem je pečivo, které se sice dobře kouše a dlouho zůstává „měkké“, ale z hlediska živin už toho tolik nenabízí.
Co si z toho odnést: čtěte etikety a hlídejte míru zpracování
Nejde o to vyřadit všechno „instantní“ nebo „hotové“ z jídelníčku. Důležité je vědět, co kupujete, a nepodlehnout dojmu, že chuť jahody automaticky znamená jahody, nebo že „krabí“ automaticky znamená kraba. Při nákupu se vyplatí vybírat co nejméně průmyslově zpracované potraviny, kontrolovat složení a vnímat množství cukru, soli i přídavných látek.
Pokud výrobek stojí na výrazných aromatech, barvivech a konzervantech, často to bývá signál, že se výrobce snaží nahradit to, co by jinak dodaly kvalitní suroviny. A právě v takových případech může být nejlepší volbou nechat produkt raději v regálu.
