„Oživování trvalo přibližně 45 minut. Neřekli jsme Vám, že jsme rány na její hlavě překryli vlasy, abyste se na ně nemuseli dívat. Žádný rodič by neměl své dítě vidět v takovém stavu. Stála jsem vedle lékaře, který Vám co nejcitlivějším způsobem sdělil, že Vaše dcera už nežije. Oprava – žádný takový způsob neexistuje. Ve vašem životě od nynějška bude chybět ta nejdůležitější osoba. S nejvyšší pravděpodobností netrpěla. Nehoda se udála velmi rychle a bylo po všem dříve, než vůbec stačila mrknout…
Svezli jste se na špinavou nemocniční podlahu a bylo Vám jedno, kolika bakteriemi je pokryta. Váš svět skončil. Vy jste skončili. Já jsem stála nad Vámi a s kamennou tváří a překříženýma rukama se na Vás dívala. Objímáte se. Křičíte. Pláčete. Můj výraz tváře se ale nemění. Nabízím vám pomoc. Podám Vám kapesník, vodu. Jsem s vámi a chci vás podpořit alespoň tímto způsobem. Víc mi moje práce nedovoluje. Nakonec musím odejít. Přišli za Vámi přátelé a já vím, že jste v dobrých rukách. Jediné, co si neuvědomuji je, že mě to to také zlomilo. Pláču celou cestou domů. Na Facebooku si prohlížím profil Vaší dcery. Byla moc hezká. Nedávno dostudovala na gymnáziu. Měla před sebou celý život. Je to velmi nespravedlivé.
Rozzuřeně udeřu pěstí do volantu. Doma udeřím kabelkou o zem. Padám na dlažbu v kuchyni a pláču stejně jako Vy…
Jsem příliš mladá na to, abych mohla mít dceru ve stejném věku jako ta Vaše. Mám ale 18letého bratra. Také večer jezdí po městě autem. Mohlo se to klidně stát i jemu. Je mi to neskutečně líto… víc, než si vůbec dokážete představit. Bohužel se o tom už nedozvíte. Já to ale vím. Doufám, že to ví i vaše dcera. Nikdy jsem ji nepotkala, ale musela být úžasná. Může se Vám zdát, že zdravotnický personál nedává nic najevo – věřte ale, že soucítíme s Vámi.
Vaše utrpení je také naším utrpením. Bolí nás to stejně jako Vás. Věřte, že v tom nejste sami.“
Dopis této ženy ukazuje někdy i každodenní realitu práce zdravotní sestry…
Nezapomeňte dát LIKE na naši Facebook stránku, chcete-li vidět nové články každý den.
