„Nebe je tady. Pokud žijete dobře, je vám dobře, jste v nebi. Pokud žijete špatně, jste špatní, jste v pekle.“
Navzdory vysokému věku zůstává aktivní. Na pole už podle svých slov pět let nechodí, doma ale stále zvládá různé práce kolem domu i na zahradě. Důležité pro něj je, že se nevzdává každodenního rytmu a snaží se být užitečný.
Modlitba ráno i večer: přání, aby se rodina měla dobře
Velkou oporou je mu víra a pravidelná modlitba. Nejde přitom jen o osobní prosbu o sílu, ale hlavně o přání, aby se dařilo rodině a aby v ní panoval klid.
„Ráno, když vstávám, se ještě modlím, aby se rozednilo, večer, když jdu spát, se ještě modlím. A také se modlím, aby se rodina měla dobře,“ vypráví.
Právě rodinné vztahy zmiňuje jako zásadní hodnotu, která podle něj dává životu smysl. V jeho vyprávění se opakují slova o pokoji, lásce a vzájemném respektu.
Dětství bez úlev: práce už od sedmi let
Béla popisuje dětství, které bylo postavené na nutnosti pracovat. Tvrdí, že už jako malý kluk musel zvládat úkoly, které si dnes řada lidí ani neumí představit.
„Když mi bylo sedm let, už jsem sekal. Byl jsem ten, kdo pracoval. Měl jsem bratry ve věku 21, 23 a 25 let. Všichni byli ve škole, nebo tam alespoň chodili. Všechno jsme dělali, protože jsme museli. Ne jako teď. Dnes v patnácti letech skoro nic nedělají, ale my jsme museli,“ vzpomíná.
Jeho slova ukazují generační rozdíl v tom, co lidé považují za „normální“ a co už za příliš těžké. Pro něj byla práce od malička samozřejmostí, protože jinak by rodina nevyšla.
Válečné roky: bída, strach a odvážená zvířata
Výraznou stopu v jeho životě zanechala válka. Vzpomíná na období, kdy lidé žili ve velkém nedostatku a kdy se báli nejen o majetek, ale i o holý život.
„Během války byly velké potíže. Byla to bída. Zvířata, kde jich bylo více, odvezli. Báli jsme se i toho, že nás zastřelí, když jsme byli na poli, protože ve vzduchu probíhaly letecké souboje,“ popisuje.
Jeho vyprávění působí jako připomínka doby, kdy každodennost určoval strach a nejistota. I po desítkách let zůstávají některé obrazy v paměti živé.
70 let manželství bez jediné zraňující věty
Nejsilnější část jeho příběhu se týká rodiny a vztahu s manželkou. Béla říká, že po její smrti žije pět let sám. Ztráta je pro něj stále bolestivá, protože spolu strávili celý život.
Podle něj spolu prožili 70 let a jejich společné soužití popisuje jako mimořádně klidné a ohleduplné.
„Hodně pláču. Žili jsme spolu 70 let. Nikdy jsme si neublížili jediným slovem. Žili jsme dobrý život. Měli jsme všechno navždy, hodně jsme se trápili, ale měli jsme to,“ říká.
Jeho slova vyznívají jako tiché poselství o tom, že i těžký život může být dobrý, pokud je v něm blízkost, úcta a soudržnost.
„Byl jsem ve svém životě navždy šťastný,“ říká
Na závěr svůj život shrnuje jednoduše, bez patosu. Přiznává, že štěstí, které měl, pominulo, ale vzpomínky mu nikdo nevezme.
„Byl jsem ve svém životě navždy šťastný, ale přešlo to, skončilo to, to je vše.“
