První velkou chybu jsem ale udělal hned na začátku – přistěhovali jsme se k mým rodičům do Brna. Tehdy mi to připadalo praktické, levné řešení. Jenže jsem přehlížel, že můj otec měl odjakživa problém s alkoholem. Výbuchy vzteku, urážky a křik se stávaly běžnou součástí našich dnů. Jana to snášela mlčky, já zavíral oči a naivně si myslel, že to časem přejde. Místo toho to skončilo tragicky – otec v opilosti Janě ublížil. Ne fyzicky, ale slovně a psychicky natolik, že nás nakonec vyhodil.
S miminkem v náručí jsme odešli k její matce do Olomouce. Jenže ani tam nebylo lépe. Tchýně byla komplikovaná, střídala partnery, v bytě byl neustálý křik. Jana byla tehdy těhotná s naším druhým synem – Jakubem. Já se snažil držet rodinu nad vodou, pracoval na dvou místech, peníze sotva stačily. Nakonec nás z Olomouce tchyně vyhodila a my si konečně pronajali vlastní byt. Poprvé jsme byli sami, bez rodičů, bez hádek. Byli jsme šťastní, i když skromně.
Pak přišla nabídka od mé matky. Stavěla velký dům na okraji Prahy, v Říčanech. Slíbila nám pomoc, nový začátek, prostor pro všechny. Věřili jsme jí. Vložili jsme do stavby nejen peníze, ale i vlastní ruce a dřinu. Po dvou letech jsme se konečně nastěhovali. Bylo to krásné – velký dům, zahrada, děti měly své pokoje. Narodil se nám třetí syn – Filip. Měli jsme pocit, že jsme konečně doma.
Jenže klid netrval dlouho. Janina matka prodala byt v Olomouci a zastavila se u nás „na přechodnou dobu“. Nakonec zůstala, přivedla si dalšího přítele a začala opět vytvářet napětí. Do toho můj otec znovu propadl pití. Já mezitím dostal práci, která mě nutila být neustále na cestách. Doma jsem byl sotva jednou za čtrnáct dní. Jana na všechno zůstala sama – s třemi dětmi, s mou matkou, s vlastní matkou, s opilým otcem.
Jednoho dne, když jsem se po dvoutýdenní pracovní cestě vrátil, našel jsem Janu v slzách balit kufry. Řekla mi jen:
„Už to nevydržím. Tvůj otec mi zase řval, že umím jen rodit děti. A ty? Nikde jsi nebyl. Neochránil jsi mě. Ani jednou.“
A odešla. Beze slov. S třemi dětmi.
Od té chvíle ji každý den volám, prosím, brečím do telefonu. Její odpověď je ale pořád stejná:
„Do toho domu už nikdy nevkročím.“
Vím, že je to moje vina. Neochránil jsem ji. Nedokázal jsem postavit hranici mezi svou rodinu a toxickou minulost. Snažil jsem se být loajální k rodičům, místo abych chránil ženu a děti. Myslel jsem si, že to zvládneme všichni společně. Jenže nelze stavět štěstí na kompromisech s vlastními démony.
Teď přemýšlím o jediném: pronajmout znovu byt, začít od nuly. Jen my dva a děti. Bez rodičů. Bez pomluv, hádek, opilství a dusna. Čistý start. Nevím, jestli mi dá ještě šanci. Ale vím jistě jedno: nechci ji ztratit. Deset let byla mým životem. A bez ní se ten dům stal jen prázdnou skořápkou, kde už není ani vzduch, který bych mohl dýchat.
