Je třeba dodat zásadní věc: věda dosud nedokázala existenci duše potvrdit ani vyvrátit a už vůbec ji neumí přímo „zvážit“. Přesto se případ bostonského lékaře Duncana MacDougalla zapsal do historie jako jeden z nejbizarnějších pokusů, které měly přinést alespoň nepřímý důkaz.
MacDougallova logika: když duše existuje, musí mít hmotnost
Duncan MacDougall byl respektovaný lékař z Bostonu, který se mimořádně zajímal o otázku, zda má člověk duši v doslovném smyslu. Uvažoval tak, že pokud duše v těle skutečně „je“ a zaplňuje ho, pak by měla mít nějaký fyzikálně měřitelný projev. A protože se v okamžiku smrti podle víry duše z těla „vytrácí“, rozhodl se zaměřit právě na tuto hranici života a smrti.
V odborné práci zveřejněné v roce 1907 formuloval svou úvahu přímo: „Jelikož hmota podle naší hypotézy je organicky spojena s tělem až do smrti, zdá se mi rozumnější myslet si, že musí jít o nějakou gravitační hmotu, a proto se čas smrti dá zjistit měřením lidského těla,“ napsal.
„Měření duše“ v nemocnici: šest pacientů na váze
MacDougall tvrdil, že existuje jen jedna možnost, jak hypotézu prověřit: zvážit člověka těsně před smrtí a bezprostředně po ní. K pokusům využil prostředí charitativní nemocnice Dorchester’s Consumptives’ Home, kde se léčili pacienti s tuberkulózou – v té době šlo často o nevyléčitelnou diagnózu.
Lékař považoval tyto pacienty za „vhodné“ subjekty, protože podle jeho názoru umírali v extrémním vyčerpání, a tím se měly minimalizovat pohyby těla a další faktory, které by mohly s vážením „pohnout“. Celkově se pokusil měřit šest umírajících pacientů, z nichž čtyři měli tuberkulózu.
Výsledky: 21,2 gramu – a pak další rozporuplná čísla
První pacient, muž, zemřel 10. dubna 1901. Právě u něj MacDougall zaznamenal rozdíl, který později vstoupil do popkultury: úbytek 21,2 gramu mezi měřením před smrtí a po smrti.
Jenže další případy už tak „čisté“ nebyly. U dalšího pacienta se měl projevit úbytek 14 gramů, a to navíc až 15 minut po smrti. Ve třetím případě měl úbytek proběhnout ve dvou fázích: nejprve 14 gramů a o minutu později dalších 28,3 gramu, což je pro jednoduché vysvětlení typu „odchod duše“ problematické.
Čtvrtý případ MacDougall do vyhodnocení nezahrnul – u pacientky s diabetem prý „váhy nebyly správně kalibrovány“. Podle lékaře k tomu mělo dojít i proto, že část lidí jeho práci odmítala, a dokonce měli údajně úmyslně s přístroji manipulovat.
V pátém případě měla pacientka zhubnout 10,6 gramu, jenže váha se později porouchala, takže i tento výsledek vyvolal pochybnosti. Šestý případ zase nebyl uznán, protože pacient zemřel ve chvíli, kdy lékař přístroj ještě nastavoval.
Pokusy na psech a tvrdý závěr, který pobouřil
MacDougall se následně rozhodl experiment zopakovat na zvířatech. Uváděl, že testoval 15 psů a žádný úbytek hmotnosti nezaznamenal. Z toho vyvodil závěr, který je dnes vnímán jako krajně problematický: že zvířata nemají duši.
O svých zjištěních informoval v roce 1907 v odborných periodikách Journal of American Medicine a Journal of American Society for Psychical Research a jeho experiment se dostal i do médií včetně New York Times.
Proč se z toho nestal důkaz: malý vzorek, kolísání a etika
Už tehdy ale narážel na zásadní problém: vzorek byl velmi malý a výsledky byly příliš rozdílné. I MacDougall připouštěl, že by bylo potřeba další měření, aby se hypotéza potvrdila. To se však neuskutečnilo – mimo jiné z etických důvodů, protože podobné experimenty na umírajících lidech vyvolávají zásadní otázky, které moderní medicína bere velmi vážně.
V souvislosti s měřením hmotnosti živých organismů se navíc objevují i další jevy, které mohou krátkodobě ovlivnit váhu (například změny dýchání, odpařování tekutin, pohyby nebo teplota). I proto je myšlenka, že několikagramové rozdíly automaticky znamenají „odchod duše“, z vědeckého hlediska neudržitelná.
Novější úvahy: energie, informace a rovnice E = mc²
Otázka duše ale nezmizela. Chemický inženýr a lékař Dr. Gerry Nahum později formuloval hypotézu, že duše – nebo alespoň mysl – může souviset s informacemi, a ty zase odpovídají určitému množství energie. Pokud by taková energie existovala a byla měřitelná, šlo by ji teoreticky převést i na „hmotnost“ prostřednictvím vztahu mezi energií a hmotností.
Nahum vycházel z toho, že podle speciální teorie relativity platí E = mc², tedy že energie a hmotnost jsou propojené. Tvrdil, že s dostatečně citlivými elektromagnetickými přístroji by se energie duše mohla dát v principu zaznamenat. Zároveň však podle dostupných informací nezískal finance, aby takový experiment skutečně provedl.
Co platí dnes: 21 gramů jako legenda, ne fakt
Po více než sto letech zůstává „21 gramů“ spíše symbolem a kulturním mýtem než vědeckým závěrem. Existenci duše se dosud nepodařilo prokázat ani změřit a MacDougallův experiment je kvůli metodice i etickým otázkám vnímán jako historická kuriozita. Pro mnoho lidí tak duše zůstává především otázkou víry – a pro jiné zase neuzavřeným filozofickým tématem, které se vědě zatím úspěšně vyhýbá.
