Stal se ale pravý opak.
Muž tvrdí, že během doby, kdy byl klinicky mrtvý, prožil něco, co popisuje jako nejskutečnější okamžik svého života.
„Najednou jsem necítil žádnou bolest. Žádný strach. Jen neuvěřitelný klid,“ uvedl.
Podle jeho slov se ocitl na místě zaplaveném světlem. Nebylo oslnivé, ale příjemné. Měl pocit, že ho obklopuje něco, co nelze popsat běžnými slovy.
Pak přišlo něco ještě podivnějšího.
Tvrdí, že viděl několik lidí, kteří zemřeli před mnoha lety. Mezi nimi byla i jeho babička, která ho vychovávala.
„Nevím, jak to vysvětlit. Nemluvili jsme ústy, ale rozuměl jsem všemu.“
Když se probudil na nemocničním lůžku, byl přesvědčený, že smrt není konec.
Nejde přitom o ojedinělý případ.
Po celém světě existují tisíce podobných svědectví. Lidé po klinické smrti často popisují stejné prvky:
- intenzivní světlo,
- pocit absolutního klidu,
- setkání se zemřelými příbuznými,
- pohled na vlastní tělo z výšky,
- pocit návratu proti své vůli.
Skeptici tvrdí, že jde o chemické procesy v mozku. Jiní věří, že podobnost výpovědí nelze vysvětlit pouhou náhodou.
Jedna otázka ale zůstává.
Jak je možné, že lidé z různých zemí, kultur a náboženství popisují překvapivě podobné zážitky?
Odpověď zatím nikdo nezná.
Možná je smrt skutečně poslední kapitolou našeho příběhu.
A možná je to teprve začátek.
