V osmnácti letech jsem dostala lekci, na kterou nikdy nezapomenu. Moje máma mi tehdy s ledovým klidem oznámila: „Teď jsi dospělá. Buď budeš platit za svůj pokoj, nebo si najdi, kde bydlet.“ Neřekla to v hádce, bez emocí, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. A já tehdy poprvé pochopila, jak snadno může někdo, koho milujete, zničit vaše iluze o rodinném teple.
Od dětství mi dávala najevo, že v jejím bytě nemám žádné právo rozhodovat. „Tohle je můj byt, tady nerozhoduješ,“ opakovala stále. Bez zaklepání vcházela do mého pokoje, kontrolovala mé věci, přesouvala nábytek podle sebe. Když jsem prosila, aby mi posunula postel dál od radiátoru, protože mi bylo nevolno z horka, odbyla mě s tím, že si vymýšlím. Až když jsem skutečně zkolabovala a lékař konstatoval přehřátí, neochotně ustoupila.
