Ale pak se rozhovor stočil jiným směrem.
„Včera večer mi manžel řekl, že zůstane v práci déle,“ začala první žena smutně. „Ale když jsem zavolala do kanceláře… nebyl tam.“ V očích se jí zračil smutek i hněv. Druhá žena jen mlčky kývla a poté se přidala.
„Ten můj mi zase tvrdil, že jede ke svému bratrovi. Tak jsem tam zavolala… a hádejte co? Samozřejmě, že tam nebyl.“ Vzdychla a povzdechla si: „Nikdy nevíte, kde ten chlap vlastně je.“
Obě ženy se na sebe podívaly, jejich pohledy plné frustrace a pochopení. Mezi nimi však mlčky seděla třetí žena – celou dobu naslouchala a ani jednou se nezapojila do stížností. Až teď.
Zvedla hlavu a klidně řekla: „Já vím vždycky přesně, kde můj manžel je.“
Zbylé dvě se na ni překvapeně otočily. „Cože?“ vykřikly téměř zároveň. „Jak to můžeš vědět tak jistě?“
Třetí žena se zlehka usmála, opřela se do křesla a s naprostým klidem odpověděla:
„Protože se mnou sedí doma. V urně. Na krbu.“
Na několik vteřin zavládlo ticho. Pak se ozvalo dusivé zakašlání, smích a jeden z nehtových pilníků spadl na podlahu.
„Tak to jsme nečekaly,“ hlesla první žena.
Třetí se jen pousmála: „Má to své výhody. Nezpozdí se. Neodmlouvá. A hlavně – vždycky vím, kde přesně je.“
Kadeřnictvím se rozléhal smích – nervózní, překvapený, ale i plný respektu. Protože někdy i nejtemnější humor přináší uvolnění. A někdy právě ty nejklidnější ženy skrývají ta největší překvapení.
