„Do nového roku si nepřeji nic. Jen klid…“
Nejtěžší chvíle prožívá jeho manželka Nikola Hezucká, která se měsíc po tragické ztrátě rozhodla svěřit se se svými pocity. Její slova jsou prostá, ale nesmírně silná.
Přiznala, že vstup do nového roku pro ni nemá podobu plánů ani nadějí. Žádné předsevzetí, žádná velká přání. Jen jediné:
klid – klid pro mysl, která je unavená smutkem, a pro srdce, které se ještě nedokáže smířit s realitou.
Syn Oliver je její kotva
Sílu jí v těchto dnech dodává především jejich malý syn Oliver. Právě on je podle Nikoly tím, kdo ji drží nad vodou ve chvílích, kdy by se nejraději před světem úplně uzavřela.
Zároveň otevřeně přiznává, že Patrik z jejího života nezmizel.
Nejen jako vzpomínka, ale jako vnitřní hlas, který ji provází, vede a připomíná jí hodnoty, na nichž jejich společný život stál.
Žít tak, aby byl hrdý
Do budoucna se Nikola snaží jít cestou, o níž věří, že by ji její manžel schválil.
V těch obyčejných dnech se soustředí na drobnosti.
V těch těžkých se snaží nevzdat život, i když někdy bolí víc, než si kdy dokázala představit.
„Smutek je láska, která ztratila směr“
Po měsíci od Patrikova odchodu si Nikola uvědomila jednu zásadní věc, kterou sdílela i s ostatními:
Smutek není slabost. Je to láska, která se nemá kam vrátit.
Láska, která se proměnila v tíhu na hrudi, slzy v očích a bolest, před níž neexistuje zkratka ani únik.
Právě tato otevřenost a upřímnost dojímá stovky lidí, kteří v jejích slovech poznávají vlastní zkušenost se ztrátou.
Bez zázraků. Jen s nadějí na klid
Nikola dnes neprosí o zázraky.
Při pohledu vzhůru si přeje jediné – aby tam někde vládl klid a aby Patrik věděl, že jeho rodina jde dál.
I za něj.
Tichá, ale nesmírně silná zpověď vdovy po Patriku Hezuckém připomíná, že některé bolesti čas nevyléčí.
Jen nás naučí s nimi žít.
