„Zadní okno. Je tam někdo,“ odpověděl vážněji.
S bušícím srdcem jsem znovu otevřela fotografii a přiblížila odraz v zadním okně. Nejprve jsem si myslela, že jde o odlesk nebo stín stromů. Ale při bližším zkoumání se mi sevřel žaludek. Skutečně tam byla postava – slabý obrys někoho stojícího těsně za mnou. Čím déle jsem se dívala, tím známější mi silueta připadala. Muž v klobouku, jehož tvář byla skryta ve stínu.
Zatajila jsem dech. Ten klobouk vypadal přesně jako ten, který můj bývalý přítel vždy nosil.
Přeskočil mi mráz po zádech. Měla jsem být sama, ne? Když jsem fotila, nikoho jsem neviděla a pole bylo prázdné – jen já a náklaďák. Ale tam byl, nepopiratelně blízko, aby se objevil v odrazu okna. Jak je to možné?
Snažila jsem se uklidnit manžela rychlou odpovědí. „To je asi jen stín nebo něco v pozadí. Byla jsem určitě sama.“ Ale i já cítila nejistotu ve svých slovech.
Jeho odpověď přišla s jasným podezřením. „To nevypadá jako stín. Vypadá to jako on.“
Žaludek se mi sevřel. Přesně věděl, koho myslí, a nezdálo se to reálné. Jako by se moje minulost vplížila do toho tichého odpoledne a zaskočila mě způsobem, který jsem nedokázala vysvětlit. Mohl být můj bývalý nějak poblíž, aniž bych si toho všimla? Nebo to byla jen děsivá náhoda, která ho připomínala?
Zírala jsem na fotografii, analyzovala postavu v odrazu. Jeho postoj, klobouk – všechno působilo nepříjemně povědomě. Bez ohledu na to, jak moc jsem se snažila uklidnit, neklid neodcházel. Co když to byl opravdu on, nějak se vznášející na okraji mé přítomnosti?
Zavolala jsem manželovi, hlas se mi třásl, snažila se vysvětlit, že to musí být podivná náhoda. Ale v tichu na druhém konci visela pochybnost. Když konečně promluvil, jeho tón byl vzdálený, opatrný. „Nevím,“ řekl pomalu. „Ten odraz… nepůsobí jako náhoda.“
Po skončení hovoru jsem tam seděla, zírala na fotografii, která nyní obsahovala mnohem víc než jen obrázek mého dne. Ten slabý obrys muže v pozadí působil jako stín, vyvolávající něco z mé minulosti, co jsem považovala za dávno pryč.
V následujících dnech mezi námi panovalo zvláštní napětí, jako neviditelná tíha, kterou jsme oba cítili, ale nedokázali setřást. Obraz té postavy v odrazu přetrvával, znepokojivá připomínka mé minulosti a záhada, kterou jsem nedokázala vyřešit. Snažila jsem se ho přesvědčit, že to nic nebylo, že jsem byla sama, ale důvěra mezi námi byla narušena, jako by ten malý, sotva znatelný odraz něco zásadního změnil.
Co mělo být jednoduchou fotografií, malým sdíleným momentem, náhle získalo nový význam, vrhající stín, kterému jsme nedokázali uniknout. A v tom malém, strašidelném detailu jsme se ocitli, jak zpochybňujeme to, co bylo kdysi neotřesitelné.
