„Vidíte, napadl nám asi ne první sníh, ale krásný sníh,“ raduje se herečka na Instagramu.
„Já jsem šťastná, protože mně to připomíná dětství, kdy byly zimy ještě plné sněhu,“ dodala s nakažlivým úsměvem.
Záběry, na kterých se Havlová raduje skoro jako malé dítě, sklidily obrovský ohlas. Fanoušci oceňují nejen její vitalitu, ale i upřímnost a schopnost těšit se z maličkostí.
Ženy obdivují, muži váhají
Zatímco ženské sledující zaplavily komentáře komplimenty, obdivem a srdíčky, sama Havlová si všimla jednoho zajímavého paradoxu. Pozornost mužů jako by v posledních letech slábla. A bývalá první dáma má jasno v tom, proč tomu tak je.
„O ctitele jsem nikdy neměla nouzi, opravdu ne, ale teď mám pocit, že se mě muži bojí,“ přiznala otevřeně v rozhovoru, který cituje server Expres.cz.
Tato slova vyvolala okamžitou debatu. Mnozí se ptají, zda je vůbec možné, aby se muži báli ženy, která je elegantní, inteligentní a charismatická. Podle Havlové je to ale realita, se kterou se setkává čím dál častěji.
Silná osobnost jako překážka?
Dagmar Havlová byla po boku prezidenta Václav Havel zvyklá na pozornost, respekt i obdiv. Po jeho smrti se naučila fungovat samostatně, vybudovala si vlastní rytmus života a dnes působí jako sebevědomá, nezávislá žena, která přesně ví, co chce – a co už ne.
Právě tato kombinace může být podle mnohých důvodem, proč se muži zdráhají udělat první krok. Tradiční role dobyvatele se totiž střetává s realitou ženy, která nečeká, že ji někdo zachrání, a která si dokáže vystačit sama.
Samota jako vědomá volba?
Otázkou však zůstává, zda o další dobývání vlastně sama Havlová stojí. Jak naznačuje, samota jí nijak netíží. Naopak. Klid, který si kolem sebe vytvořila, si evidentně užívá a nepůsobí dojmem ženy, která by nutně hledala partnera.
Právě tato vnitřní vyrovnanost může na některé muže působit spíš jako respekt budící bariéra než jako pozvánka k oslovení. Nejde o chlad nebo nezájem, ale o jasný signál: „Jsem spokojená sama se sebou.“
Inspirace pro ostatní ženy
Pro řadu žen se Dagmar Havlová stává inspirací, že život nekončí ani po sedmdesátce. Naopak. Dá se naplnit radostí, svobodou a klidem bez nutnosti někomu se přizpůsobovat. Její přiznání o mužích tak nepůsobí jako stížnost, ale spíš jako konstatování faktu, se kterým je smířená.
Zůstává otázkou, zda se někdy objeví muž, který se její síly nezalekne. Pokud ano, bude to muset být někdo, kdo chápe, že silná žena nepotřebuje oporu, ale rovnocenného partnera.
A možná právě proto je Dagmar Havlová dnes tam, kde je – spokojená, usměvavá a obklopená klidem, který si vydobyla sama.
