Člověk, který mluví pravdu, může být nervózní stejně jako ten, kdo něco skrývá. A naopak zkušený manipulátor může působit klidně, vyrovnaně a velmi přesvědčivě. Právě proto je mnohem důležitější soustředit se ne na gesta, ale na obsah odpovědi, její logiku, konkrétnost a schopnost obstát v doplňujících otázkách.
Odbornice upozorňuje na takzvanou temnou tetrádu
Sociální psycholožka Leanne ten Brinke se dlouhodobě věnuje výzkumu osobností s výraznými manipulačními sklony. Ve své práci popisuje takzvanou temnou tetrádu, tedy čtyři problematické rysy, které se u některých lidí mohou objevovat samostatně i společně.
Jde o psychopatii, narcismus, machiavelismus a sadismus. Psychopatie bývá spojována s impulzivitou a porušováním pravidel. Narcismus s přehnaným soustředěním na sebe a potřebou obdivu. Machiavelismus se pojí se snahou ovládat druhé a promyšleně s nimi manipulovat. Sadismus pak znamená potěšení z bolesti nebo nepohodlí jiných lidí.
To ale podle odbornice neznamená, že každý lhář automaticky spadá do některé z těchto kategorií. Důležité je spíš sledovat opakující se vzorce chování, ne rychle někoho nálepkovat.
Takzvaný desetisekundový test stojí na jedné věci
Nejzajímavější na celé metodě je její jednoduchost. Místo složitých triků nebo přehnaného analyzování mimiky se doporučuje pokládat otevřené otázky. Právě tady se totiž podle odborníků ukazuje zásadní rozdíl mezi člověkem, který říká pravdu, a tím, kdo si realitu upravuje.
Ten, kdo mluví upřímně, většinou dokáže odpověď přirozeně rozvést. Přidá souvislosti, vzpomene si na běžné detaily, popíše okolnosti a nezůstane jen u několika obecných vět. Lhář naopak často volí krátké, mlhavé a opatrné odpovědi, aby se nezamotal do něčeho, co si sám vymyslel.
Právě v tom spočívá jádro takzvaného „10sekundového testu“. Když člověk odpoví podezřele stručně, je dobré ho požádat, aby přidal další detaily. A právě v ten moment se často začne ukazovat, zda vypráví skutečnou zkušenost, nebo jen improvizuje.
Nečekaná otázka může rozhodnout během chvilky
Velkou sílu mají také nečekané doplňující otázky, na které se druhý nemohl připravit. Pokud si někdo něco vymýšlí, zvládne často základní linku příběhu. Horší to ale bývá ve chvíli, kdy musí rychle reagovat na drobnosti z běžného života, které si předem nepromyslel.
Typickým příkladem může být pracovní pohovor. Když uchazeč tvrdí, že působil ve známé firmě, nestačí se ptát jen na název pozice. Mnohem účinnější je zeptat se na obyčejné každodenní detaily. Třeba kde obvykle obědval, jak vypadal běžný pracovní den nebo jaké drobné úkoly řešil nejčastěji.
Pokud je jeho zkušenost pravdivá, podobné otázky ho obvykle nezaskočí. Jestli si ale minulost přikrášluje nebo úplně vymýšlí, začne být odpověď nápadně pomalejší, rozpačitější a méně přesvědčivá. Právě detail bývá pro lháře největší problém.
Proč je chyba slepě věřit řeči těla
Velká část veřejnosti stále věří tomu, že lež lze odhalit podle očí, pohybu rukou nebo celkového neklidu. Jenže odbornice upozorňuje, že tohle je jeden z nejrozšířenějších mýtů. Vyhýbání pohledu, ošívání nebo nervózní gesta nejsou spolehlivým důkazem nepravdy.
Někteří lidé jsou nesví i tehdy, když mluví naprosto poctivě. Jiní se naopak naučili působit mimořádně klidně i ve chvíli, kdy lžou. Výzkumy navíc naznačují, že lidé, kteří neříkají pravdu, se často dívají do očí přibližně stejně dlouho jako ti, kdo mluví upřímně. Spoléhat se jen na neverbální signály je tedy velmi riskantní.
Mnohem bezpečnější je sledovat, zda výpověď drží pohromadě, zda se v ní člověk neztrácí, neuhýbá od konkrétností a zda zvládne bez problémů reagovat i na otázky, které nečekal.
Co si z toho vzít v běžném životě
Pokud máte podezření, že s vámi někdo nehraje fér, nemusíte z něj dělat podezřelého už po první větě. Stačí zachovat klid a místo rychlých soudů se soustředit na to, jak přesně odpovídá. Člověk, který mluví pravdu, většinou nepotřebuje složitě hledat cestu kolem odpovědi. Má konkrétní vzpomínky, umí je popsat a jeho příběh působí přirozeně.
Naopak ten, kdo lže, se často schovává za obecné formulace, vyhýbá se detailům a při nečekaných otázkách ztrácí jistotu. To samozřejmě nemusí automaticky znamenat lež v každé situaci, ale je to signál, že něco nemusí sedět.
Nejlepší obrana proti lži? Pozornost a trpělivost
Celé kouzlo tohoto přístupu je v tom, že nevyžaduje žádné speciální schopnosti. Není potřeba být psycholog ani expert na výslechové techniky. Stačí být pozorný, klást otevřené otázky a nespokojit se s prázdnou odpovědí, pokud něco nehraje.
Právě proto může být tento jednoduchý princip tak účinný. Lhář se totiž často neprozradí tím, že uhne očima nebo si sáhne na nos, ale tím, že nedokáže přesvědčivě udržet vlastní příběh ve chvíli, kdy musí jít do hloubky.
A právě tehdy může stačit opravdu jen pár vteřin, aby se začalo ukazovat, kde končí pravda a kde začíná dobře zabalená lež.
