„Celý život jsem sportoval, miloval jsem hlavně běh. A dnes už mám obě kolena umělá. Těžko se mi chodí,“ prozradil s hořkou ironií, která mu však neubrala na charismatu. Přiznal, že i přes své neduhy zůstává v duši optimistou a s lehkostí hovoří o sobě jako o „princi v penzi.“
V kontextu osobního života Zíma nezapomněl na svou zbožňovanou manželku Evu Klepáčovou, se kterou sdílel nejen domov, ale i pracovní plátno při dabingu legendárního filmu Mrazík. „Když se Josef Zíma ohlédne za svým životem, vždycky se usměje při vzpomínce na společný dabing pohádky Mrazík.“ Uvedl, že jejich společné umělecké výkony byly magickými momenty, kdy se cítil opravdu spokojeně a naplněně.
Mluvil i o nemocech a starostech, které jsou neodmyslitelnou součástí stárnutí, avšak jeho duch zůstává nesmírně silný. Odkazuje na svou životní filozofii, která nevidí smysl v negativním vnímání smrti a pohřbívání. „Nemám rád pohřby ani hřbitovy. To nejmilejší si nosím v hlavě a v srdci. Tam je to uloženo a věčně živé,“ odhaluje Zíma.
V jeho slovech cítíme, že přestože se již smířil s koncem své pozemské cesty, stále věří, že láska, kterou sdílel se svou manželkou, trvá nad rámec smrtelné existence. „Věřím, že naše cesty se opět spojí, a to v nekonečné říši, kde neexistuje nemoc ani smutek,“ reflektuje naději na budoucnost.
Josef Zíma tak životem prochází s vědomím, že každý den je drahocenný a že i ty nejtěžší zkoušky mohou být zdrojem hlubokého poznání a nekonečné lásky.
