Vychovala mě totiž otcova matka. A později si mě otec vzal k sobě do nové rodiny. Jeho druhá žena byla a je mou skutečnou mámou. Nikdy jsem se u nich necítila jako cizí, vždy mě přijímali s otevřenou náručí.
Jaroslavu jsem od dětství oslovovala jménem. Nebylo to náhodné. Bylo mi devět, když mě na krátký čas vzala s sebou na výlet do Karlových Varů. Tehdy jsem ji oslovila „mami“ — a okamžitě přišel výbuch hněvu:
„Nikdy mi neříkej mami! Přidáváš mi tím roky! Říkej mi Jaroslavo, jasné?“
Jasné. Od té chvíle jsem s ní už nikdy nikam nejela. Měla vždy důležitější věci: muže, večírky, salóny, vlastní život.
Jaroslava během let vystřídala pět manželů. Mezitím nekonečný proud milenců, diskoték a marnivého pozlátka. Pracovala v luxusním salónu na Vinohradech, neustále podstupovala zákroky — botox, výplně, liftingy. Její tvář postupně ztrácela přirozené rysy, ale ona dál opakovala: „Ještě jsem mladá, ještě mám šanci.“
Vrchol všeho přišel s jejím posledním „princem“. Jmenoval se Libor, byl o dva roky mladší než já, hubený barman s tetováním. Jaroslava ho představila s naivním úsměvem:
„Seznam se, dceruško. To je Libor. Bereme se. Máme vážný vztah.“
Ztuhla jsem. Ale tehdy jsem jí oznámila něco mnohem důležitějšího:
„Jaroslavo, jsem těhotná. Brzy z tebe bude babička.“
Libor zareagoval nadšením a euforií. Jaroslava naopak zbledla, popadla kabelku a beze slova utekla z místnosti. Nevracela se celý týden.
Když se konečně objevila, byla zlomená, hysterická a plná výčitek:
„Je to kvůli tobě! On mě kvůli tomu opustil! Zničilas mi život tím svým těhotenstvím! Nechci stárnout! Je mi jen sedmatřicet! Ty mě táhneš do hrobu!“
A pak pronesla slova, která mezi námi definitivně zpřetrhala poslední pouta:
„Nikdy jsem neměla dceru. A nechci mít ani vnoučata. Zapomeň, že existuju.“
Odešla.
Já jsem mezitím našla skutečnou oporu u lidí, kteří mě vždy milovali. Odjeli jsme s manželem za babičkou a dědečkem, kteří nás objali a s dojetím plánovali jméno pro budoucí miminko, vybírali capáčky, kupovali kočárek. Byla to rodina — opravdová.
Jaroslava? Zůstala sama. Uzavřela se v iluzorním světě věčného mládí, ve falešném těle, ztracená v nekonečné honbě za mládím, které jí utíká mezi prsty. Až jednou procitne — sama v tichém bytě, před cizí tváří v zrcadle — možná pochopí, koho vlastně ztratila.
