Podle něj může být zjednodušování lidské existence pouze na fyzickou stránku zavádějící. Pokud má realita i „neviditelnou“ část, pak se podle Dulcana vyplatí dívat se na život jako na něco, co má hlubší důsledky než jen okamžité prožitky a výsledky.
Co je klinická smrt: hranice mezi životem a biologickou smrtí
Dulcan popisuje klinickou smrt jako zkušenost, při níž člověk prochází fázemi biologické smrti, ale bez definitivní jistoty, protože se může vrátit zpět. V takových případech se podle popisů objevují podobné motivy napříč kulturami i časem.
Zároveň upozorňuje, že prožitek nemusí být jen „příjemný“ nebo uklidňující. Některé vzpomínky a vjemy mohou být znepokojivé, a to i proto, že člověk náhle naráží na zásadní otázku: co se se mnou vlastně děje?
Opakující se scénář: konec bolesti, zmatek a pohled na vlastní tělo
Jedním z často zmiňovaných momentů je překvapivý zlom u těžce nemocných: bolest se prý náhle zastaví. Následuje zmatek a postupné uvědomění, že se člověk ocitl „mimo“ své tělo.
Popisovaná zkušenost mívá podle těchto výpovědí podobnou strukturu: lidé vidí své zraněné či nemocné tělo zvenčí, slyší, že byli prohlášeni za mrtvé, ale okolí je nevnímá. Často se snaží přiblížit k blízkým, obejmout je nebo na ně promluvit – jenže bez odezvy.
Tunel a světlo, které neoslňuje: proč si ho lidé vykládají různě
Dalším často opakovaným prvkem je „tunel“ a na jeho konci jasné, intenzivní světlo, které však podle popisů neoslňuje. Naopak bývá spojováno s teplem, klidem a pocitem štěstí.
„Ti, kteří mají podobné zkušenosti, říkají, že tento jas je Nejvyšší bytost, Ježíš, Buddha nebo Alláh, v závislosti na náboženské příslušnosti. Bytost je popisována spíše jako prožitek než jako konkrétní postava.“
Dulcan tím poukazuje na to, že interpretace může souviset s vírou a kulturním rámcem člověka – samotný prožitek ale lidé často popisují jako mimořádně silný a „reálnější než realitu“.
Případ z války: „pronásledoval jsem vrtulník, protože jsem byl zvědavý“
V souvislosti s těmito zážitky se zmiňuje i příklad, který popisuje profesor psychologie Kenneth Ring: člověk měl shora vidět tělo amerického vojáka zmrzačeného ve vietnamské válce a vnímat odlet do nemocnice.
V líčení zaznívá přímá věta: „pronásledoval jsem vrtulník, protože jsem byl zvědavý, kam mě vezmou.“
Na podobných příbězích je pro část odborníků pozoruhodné, že lidé popisují sled událostí, které by za běžných okolností ze své pozice „neměli jak vidět“. Zároveň však zůstává sporné, co přesně tyto vjemy způsobuje a jak je interpretovat.
Nejde o Boží trest? „Soud“ má být hlavně v nás
Silným tématem je i to, co někteří lidé popisují jako jakési „zúčtování“: místo obrazu krutého, represivního Boha se ve výpovědích objevuje spíše pocit, že člověk sám nahlíží na svůj život bez příkras.
Podle této představy lidé „před světlem“ vidí svůj život jako film – a to do nejmenších detailů. Nejde přitom nutně o vnější odsouzení, ale o vnitřní prožitek důsledků vlastních činů.
Tato myšlenka může připomínat náboženský „soudný den“, jenže bez soudce: člověk prý sám pocítí, co způsobil druhým – bolest i radost, škodu i pomoc.
Danion Brinkley: prožitek dopadu činů „na vlastní kůži“
Jako mimořádně silný příklad se uvádí Danion Brinkley, voják, který popsal klinickou smrt tak, že neprožíval jen své vlastní události, ale i utrpení, které jeho činy přinesly dalším lidem. Podle popisu měl prožívat bolest vojáků zasažených kulkami i smutek a bolest jejich rodin.
Objevuje se i motiv, že člověk není jen divákem „filmu“, ale prožívá emoce a následky, které rozesel do životů jiných – včetně vděčnosti a radosti tam, kde pomohl.
„Alláh nás nepotrestá, potrestáme se zde na zemi“
Nejvíce polarizující je závěrečné tvrzení o trestu a odpovědnosti. Zaznívá přímá věta: „Alláh nás nepotrestá, potrestáme se zde na zemi.“
Navazuje na ni představa, že existují „zákony vesmíru“, podle nichž se k člověku dříve nebo později vrací to, co dělá ostatním – například skrze nemoc, neštěstí a obtíže. Objevuje se také definice „pekla“ jako vnitřního stavu: „Peklo je spíše stav mysli, stav zátěže svědomí.“
Zároveň se objevuje kategorické tvrzení, že neexistuje nic jako věčný božský trest. Jde však o výklad, který se může výrazně lišit podle víry, filozofického postoje i vědecké interpretace.
Co si z toho vzít: otázky, které zůstávají otevřené
Popisy klinické smrti patří k nejdiskutovanějším tématům na pomezí medicíny, psychologie a spirituality. I když se v nich opakují podobné motivy – tunel, světlo, pohled na vlastní tělo či „životní bilance“ – zůstává otázkou, zda jde o důkaz něčeho „za hranicí“, nebo o specifickou činnost mozku v extrémní situaci.
Jedno společné poselství se ale napříč výpověďmi vrací: odpovědnost za vlastní činy a jejich dopad na druhé. Ať už člověk věří v posmrtný život, nebo ne, myšlenka „vnitřního soudu“ může být pro mnohé nepříjemně konkrétní – a současně překvapivě praktická pro život tady a teď.
