To rozhodnutí udělala vědomě, s čistou hlavou a bez lítosti. V pražském bytě, kde žila společně s dcerou, zetěm a malým vnukem Honzíkem, už pro ni nebylo místo. Byt byl přeplněný nejen věcmi, ale i napětím. Neustálé hádky mezi Adélkou a jejím manželem, podrážděné hlasy, zabouchávání dveří. Jana se cítila stále víc jako přebytečná, jako někdo, kdo už nemá co nabídnout.
A když si uvědomila, že malý Honzík už dorostl do věku, kdy její pomoc už není tolik potřeba, její rozhodnutí uzrálo. Dědictví po babičce – starý dům na vesnici u Tábora – zpočátku vypadalo jako vtip osudu. Ale když si prohlížela staré fotografie jablonového sadu, známou půdu plnou hraček z dětství, najednou cítila, že právě tam je její místo. Bylo na čase začít znovu.
Stěhování proběhlo rychle, během jediného dne. Dcera ji prosila, ať zůstane, plakala, ale Jana zůstala pevná. Věděla, že Adélka má svůj život, své starosti, svou rodinu. A ona potřebuje vlastní prostor, ticho, klid.
Starý dům ji přivítal tak, jak čekala — přerostlá tráva, sesunutý plot, v domě vlhký vzduch a zapomenuté pavučiny. Ale Jana necítila strach ani lítost. Naopak. Sundala kabát, vyhrnula rukávy a pustila se do úklidu. Během jednoho dne v domě svítila světla, vonělo to čerstvostí a čajem. V koutě u kamen si připravila koutek s knihami a teplou dekou.
Druhý den se vydala do místního obchodu po nezbytnosti na opravy a úpravy. A tam si všimla muže, který na sousedním pozemku něco kutal na zahrádce. Vysoký, prošedivělý, ale s vřelým pohledem a laskavým úsměvem.
„Dobrý den,“ pozdravila Jana první.
„Dobrý den. Jste tu na návštěvě, nebo jste se k nám přistěhovala?“ zeptal se muž, utíraje si ruce do ručníku.
„Natrvalo. Jsem Jana, z Prahy. Přestěhovala jsem se sem do domku po babičce.“
„Já jsem Karel Novák. Bydlím naproti. Když budete cokoliv potřebovat, stačí říct. Tady si sousedé pomáhají.“
Slovo dalo slovo a během chvíle byl pozván na čaj. Na zápraží u horkého čaje a domácí marmelády si dlouho povídali. Ukázalo se, že Karel je vdovec. Syn mu dávno odjel za prací do Brna, a tak, stejně jako Jana, zůstával v domě sám.
Od toho dne byl Karel častým hostem. Pomáhal s opravami, nosil dřevo, opravil plot, opravil střechu. Společně večer sedávali pod lampou, četli si, povídali o životě, o mládí i o snech, které stále ještě neztratili.
Jana mezitím proměňovala dům k obrazu svému. Založila zeleninovou zahrádku, zasadila nové jabloně, pekla koláče, na které se začali scházet i další sousedé. Telefonáty s Adélkou byly časté. Dcera ji prosila, aby se vrátila, říkala, jak moc jí chybí. Ale Jana vždy odpovídala s klidným úsměvem:
„Holčičko, já tady nejsem sama. Tady jsem doma. A poprvé po letech jsem opravdu šťastná.“
Dvě osamělá srdce tak na vesnici našla nejen klid, ale i jeden druhého. V tichu venkova, mezi starými zdmi, mezi vzpomínkami a jabloněmi, začal pro Janu nový život. A ukázalo se, že nikdy není pozdě začít znovu. Ani na lásku, ani na štěstí.
