Vedle Standy zůstala Soňa jako přimražená. Iveta — Standova sestra — právě přišla o střechu nad hlavou. A teď… se mají všichni nastěhovat k nim?
Dům, ve kterém se Standou bydleli, nebyl ledajaký. Byl jejich splněným snem. Vše od základu vybudovali vlastníma rukama, vymýšleli každý detail. Prodej bytu, odstěhování z města, spousta práce i kompromisů. Ale výsledek stál za to — útulný dům, zahrada, klid. Soňa si konečně připadala šťastná. Až do tohoto dne.
Zpočátku k nim Valentina s Ivetou jezdívaly jen na víkendy. Přivezly s sebou manžela Jakuba a děti, zabydlely se jako na dovolené. Vaření? Na Soňu. Úklid? Na Soňu. Pomoc? Žádná. Když Soňa požádala Ivetu o mytí nádobí, dostala drzou odpověď:
„Co blázníš? Mám čerstvou manikúru!“
Standa všechno omlouval: „Jsou to rodina. Musíme pomáhat.“ A Soňa zatínala zuby.
Když se Iveta nakonec ocitla bez domova, Valentina rozhodla:
„Já si ji k sobě vzít nemůžu. Mám svůj život, chystám se vdát. Ať chvíli bydlí u vás.“
„A na jak dlouho?“ zeptala se Soňa, ale odpovědi se nedočkala.
Tak se z dočasné pomoci stalo nekonečné peklo. Každý den začínal křikem dětí, hádkami, nepořádkem, vařením, praním. Iveta na všechno jen dohlížela, pomoc nepřicházela. A Standa? Mlčel. Když Soňa znovu protestovala, jen podrážděně odsekl:
„Přestaň fňukat. Vydrž trochu.“
Po dvou měsících tichého teroru Soňa udělala to, co měla udělat už dávno — sbalila si věci a odstěhovala se ke kamarádce.
A tehdy přišel další úder. Zavolala jí Valentina s ledovým klidem:
„Dobře jsi udělala, že jsi odešla. Tohle jméno si nezasloužíš. Dům zůstane Ivetě — je přece na našem pozemku. Tobě tady nepatří nic.“
Teprve tehdy Standovi došlo, jak daleko situaci nechal zajít. Vyrazil Ivetu s dětmi z jejich domu, přijel za Soňou a prosil o odpuštění:
„Už vím, kdo je moje skutečná rodina. Prosím, vrať se.“
Soňa se vrátila. Ale nebyla to už ta krotká žena, která kdysi všechno snášela. Stanovila jasné podmínky:
„Nikdy víc nikdo cizí v našem domě. Nikdy víc nebudu služkou cizích lidí.“
Valentina s nimi přerušila všechny kontakty. Ale Soňa nelitovala. Konečně se naučila chránit samu sebe i svůj domov. Protože někdy je nutné říct „ne“ i těm, kterým jsme dříve slepě říkali rodina.
