Žije samostatně, má přehled o dění kolem sebe a hlavně – je spokojená. Není zatrpklá, nestěžuje si na minulost, neobviňuje dobu ani lidi. Naopak, působí klidně a vyrovnaně. Mnozí mladší, kteří se s ní setkávají, ji popisují jako člověka, z něhož vyzařuje zvláštní klid a radost. I proto od ní všichni chtějí slyšet odpověď na jednu zásadní otázku: Jak je možné, že je v osmdesáti letech stále v tak dobré psychické i fyzické kondici?
Skromnost a vděčnost místo honby za majetkem
Když vypráví o svém životě, nezmiňuje luxus, drahé dovolené ani velká dědictví. Naopak zdůrazňuje, že základem je obyčejná skromnost a vděčnost. Vysvětluje, že nikdy nepotřebovala mít víc než nezbytné, a právě to ji podle jejích slov učinilo svobodnější a spokojenější.
Přiznává, že se často v duchu obrací k tomu, co nazývá stvořitelem, a děkuje za každý rok, který ještě může prožít. Říká, že každý rok jejího života byl v něčem zvláštní – někdy těžký, jindy radostný, ale vždy přinesl zkušenost, na kterou může vzpomínat. Nikoli majetek, ale vzpomínky a prožité okamžiky považuje za skutečné bohatství.
Podle svých slov má pocit, že svému stvořiteli „dluží“ za to, že ji nechal projít tak dlouhou cestu plnou rozmanitých zážitků. Nesrovnává se s ostatními, nepočítá, co všechno nemá, ale soustředí se na to, co dostala. A právě tento postoj považuje za klíč k vnitřní rovnováze.
Těžký život bez sebelítosti: chovat se tak, jak chceme, aby se chovali k nám
Její příběh však rozhodně není pohádkou bez problémů. Otevřeně přiznává, že její život nebyl lehký. Prošla si obdobími, kdy musela bojovat s existenčními starostmi, rodinnými problémy i ztrátami blízkých. Přesto říká, že klíčové bylo nikdy neztratit schopnost chovat se slušně a férově – i tehdy, když to druzí nedělali.
Opakuje jednoduché pravidlo, které by podle ní mělo být samozřejmostí: chovat se k lidem tak, jak bychom chtěli, aby se oni chovali k nám. Všímá si však, že se na to v dnešní době často zapomíná. Lidé jsou podráždění, reagují agresivně, soutěží mezi sebou, závidí si. „Každý se chová k ostatním co nejhůř to jen jde, což je chyba,“ vysvětluje bez obalu.
Právě v těžkých chvílích se podle ní ukazuje, jaký člověk ve skutečnosti je. Mohla se uzavřít do sebe, zatrpknout a celý zbytek života vinit svět za své problémy. Rozhodla se však pro jiný přístup – místo sebelítosti se zaměřila na to, aby si zachovala vnitřní důstojnost a slušnost. A věří, že i díky tomu se dožila tak vysokého věku v relativně dobrém zdraví.
Recept na dlouhověkost: radost ze života každý den
Nejvíc ji zaráží, kolik smutných, naštvaných a negativních tváří denně potkává. Všímá si, že mnoho lidí působí, jako by je nic netěšilo, ačkoli často žijí v lepších materiálních podmínkách, než jaké měla ona většinu života. Nechápe, co jim přesně chybí a proč si neustále stěžují.
Připomíná, že ani její život nebyl „na růžích ustláno“. Přesto se snažila každý den najít alespoň drobnost, z níž se může radovat – setkání s přítelkyní, chvíli ticha u kávy, procházku, úsměv od někoho blízkého. Z těchto maličkostí si postupně vybudovala zvyk vidět v životě i to dobré, nejen problémy.
Právě v tom vidí svůj jednoduchý, ale přitom náročný recept na dlouhověkost: neživit v sobě neustálou nespokojenost a negativní myšlenky. Tvrdí, že pokud člověk dlouhodobě žije v hněvu, závisti a frustraci, podepíše se to nejen na jeho psychice, ale i na zdraví. Ona sama se snažila těmto pastem vyhýbat, i když to nebylo vždy snadné.
Podle ní by mnoho mladých lidí mohlo žít mnohem spokojeněji, kdyby si dokázali vážit obyčejných věcí, které dnes berou jako samozřejmost. Ptá se, kolik z nich je vůbec schopno přehodnotit své priority a chovat se tak, jak to očekávají od ostatních.
Vzkaz pro svět: méně stěžování, více vděčnosti
Její poselství není žádný zázračný recept ani motivační slogan, ale přímočará výzva. Říká, že místo neustálého srovnávání, závisti a stěžování by se lidé měli naučit děkovat – za zdraví, za rodinu, za střechu nad hlavou, za každý den, který ještě mohou prožít.
Zdůrazňuje, že skromnost neznamená rezignaci ani chudobu, ale schopnost uvědomit si, co je doopravdy důležité. Penězi a majetek mohou zmizet, ale charakter, vzpomínky a způsob, jakým se chováme k druhým, zůstávají. A právě to je podle ní to jediné, co si člověk symbolicky „nese s sebou“ až do vysokého věku.
Její životní příběh tak není jen dojemnou zpovědí starší ženy, ale ostrým zrcadlem pro společnost, která často staví na piedestal úspěch, výkon a majetek, zatímco zapomíná na obyčejnou lidskost. Otázka, kterou nám předkládá, je jednoduchá, ale nepříjemná: jsme vůbec připraveni žít tak, abychom se v osmdesáti letech mohli ohlédnout zpět bez hanby a lítosti?
