„Jste pečovatelkou paní Pattersonové?“ zeptal se jeden z nich. Přikývla jsem, cítíc, jak mi po zádech přeběhl mráz. „Potřebujeme, abyste šla s námi.“
Vstoupila jsem do domu paní Pattersonové, kde na mě čekala celá její rodina – rozzlobená a napjatá. Její dcera na mě ukázala prstem a vykřikla: „To je ona!“ Zamrzla jsem. Já? Co jsem udělala?
Napětí v místnosti bylo hmatatelné. Policista si odkašlal. „Slečno, potřebujeme vám položit několik otázek ohledně závěti paní Pattersonové.“
Srdce mi bušilo. „Její… závěti?“
Její syn se ušklíbl. „Nedělej ze sebe hloupou. Víme, co jsi provedla.“
Zmateně jsem se rozhlédla. „Nevím, o čem mluvíte.“
Policista si povzdechl. „Paní Pattersonová nedávno aktualizovala svou závěť. Její právník potvrdil, že to bylo provedeno legálně, za přítomnosti svědků.“ Podal mi dokument. „Před třemi měsíci… odkázala všechno vám.“
Zatajila jsem dech. Všechno?
Její dům, úspory, majetek – vše bylo napsáno na mé jméno. Držela jsem papír v třesoucích se rukou. „To… to nemůže být pravda.“
Dcera paní Pattersonové se na mě vrhla, sotva ji zadržel jiný policista. „Manipulovala jsi s ní! Otrávila jsi ji proti nám! Ukradla jsi, co bylo naše!“
Ucouvla jsem. „Nikdy jste tu pro ni nebyli! Objevili jste se jen, když jste chtěli peníze!“
Místnost explodovala v křik.
Policista zvýšil hlas. „DOST!“
Nastalo ticho.
Obrátil se ke mně. „Zpochybňujete závěť?“
Podívala jsem se na dokument. Chvějící se podpis na konci byl její.
Vzpomněla jsem si na osamělé noci, kdy čekala na ně. Na narozeniny, kdy nezavolali. Na chvíle, kdy jsme spolu seděly, její křehká ruka v mé, a říkala mi, jak moc si přeje mít skutečnou rodinu.
Učinila své rozhodnutí.
Zhluboka jsem se nadechla, zvedla bradu a řekla: „Ne. Nezpochybňuji.“
Její dcera vydala zoufalý výkřik.
Její syn sevřel pěsti. „Půjdeme s tebou k soudu.“
Setkala jsem se s jeho pohledem. „Klidně.“
Protože paní Pattersonová nebyla jen mou sousedkou.
Byla mou rodinou.
A teď?
Její skutečná rodina platila cenu za to, že ji opustila.
