Tentokrát ale ve vzduchu viselo napětí. Jaromír usedl ke stolu, chvíli si Jarmilu prohlížel a pak z ničeho nic vyhrkl:
„Nepodvádíš mě?“
Jarmila zůstala stát s talířem v ruce, v kuchyni zavládlo mrazivé ticho, které přerušovalo jen monotónní tikání hodin.
„Proč si to myslíš?“ zeptala se ledově.
„Nevím... poslední dobou vypadáš jinak. Víc se líčíš, oblékáš se barevněji, chodíš později z práce. Jako by ses zamilovala.“
Bez dalších slov před něj položila talíř.
„To myslíš vážně?“ odpověděla klidně, ale s dusivým vnitřním vztekem.
„Pracuju na dvou místech, abychom měli z čeho splácet hypotéku. Ty jsi už měsíce bez práce a nepřinesl jsi domů ani korunu. Neviním tě za to, ale mohl bys mě aspoň podpořit, místo abys mě podezříval kvůli novému účesu.“
Jaromír beze slova vstal a práskl za sebou dveřmi.
Dříve přitom všechno vypadalo tak nadějně. Po svatbě si pronajali byt, narodila se jim syn Jakub, vzali si hypotéku a začali společný život plný plánů. Jaromír budoval kariéru, Jarmila se starala o domácnost a dítě. Jenže když Jaromír přišel o práci, všechno se změnilo. Začal se uzavírat do sebe, zatímco Jarmila musela převzít veškerou finanční odpovědnost za domácnost.
A právě tehdy jí kolegyně doporučila přivýdělek – starat se o osamělou paní Vlastu Františkovou. Šlo hlavně o společnost, nákupy a občasné rozhovory. Přesně to, co Jarmile chybělo: pocit, že je někým ceněná nejen jako manželka a matka, ale jako člověk.
Paní Vlasta se pro ni stala nečekanou oporou. Při šálku čaje jí často říkávala:
„Zasloužíš si víc. Přestaň být jen stínem ve vlastním životě.“
A tak se Jarmila začala měnit. Po letech si dovolila nové oblečení, lehký účes, upravený make-up. Postavila se rovněji, získala zpět sebevědomí. Právě tyto změny však Jaromíra děsily. Ne proto, že by měl strach o jejich vztah – ale proto, že ztrácel svou nadvládu nad ní.
Když si pak v nestřežené chvíli otevřel její notebook, nenašel nic, co by dokazovalo jeho podezření. Jen pracovní směny, recepty a fotografie jejich syna. Přesto hledal záminku k hádce:
„Copak ti v životě nestačilo to, co jsem ti dal?“
„Dal jsi mi syna. Ale už dlouho všechno táhnu jen já. Nestydím se za to, že si přivydělávám. Stydím se za to, že žiju s mužem, který mi to vyčítá.“
A tehdy padlo definitivní rozhodnutí. Jarmila podala žádost o rozvod. Jaromír se odstěhoval ke kamarádce z dětství a Jarmila poprvé po letech pocítila svobodu.
Už v sobě necítila strach. Jen klid. Nový začátek.
Jarmila pochopila krutou pravdu:
„Někdy musíte otevřít dveře a odejít ze zlaté klece, aby vás ta klec navždy nepohltila.“
