A pak z ničeho nic, uprostřed toho všeho, se manžel otočil ke své matce a pronesl:
„Mami, měla jsi po porodu taky ty hrozné strie? Myslel jsem, že zmizí pár dní po porodu. Ale Jess je má pořád. Mám strach.“
Ztuhla jsem. V srdci mi něco prasklo. Před celou rodinou naznačil, že se mu hnusím. Že mé tělo, které přivedlo na svět naše dítě, je něco, za co bych se měla stydět.
Jenže než jsem stihla cokoli říct, jeho matka beze slova odešla z místnosti.
Za minutu se vrátila. A to, co udělala, způsobilo, že manžel skoro omdlel. Zvedla tričko a ukázala své vlastní strie.
S klidným, ale pevným hlasem řekla:
„Ano, mám je. Mám je od chvíle, kdy jsem tě přivedla na svět. Nezmizely. Ne po dnech. Ne po letech. Zůstaly – stejně jako láska, kterou k tobě cítím. Tyhle jizvy jsou důkaz, že jsem dala život. A ty tady stojíš právě díky nim. Jess má ty samé. Protože nám dala tvou dceru.“
Místnost ztichla. Manžel zrudl, očima těkal po ostatních. „Já jsem to nemyslel takhle…“ koktal.
Ale jeho matka ho přerušila: „Mysli, než příště něco řekneš. Obzvlášť své ženě. Devět měsíců nosila tvoje dítě, porodila ho a teď ho vychovává. Pokud v tom nevidíš krásu, pak se stydím za tebe.“
Slzy, které mi do té chvíle kanuly z bolesti, se proměnily v slzy vděčnosti. Tchyně mě objala a pošeptala: „Jsi úžasná, Jess. Nenech nikoho, aby tě přesvědčil o opaku.“
Od té chvíle už manžel nikdy neřekl jediné špatné slovo o mém těle. Naopak – začal mi pravidelně děkovat, obdivoval mě a oceňoval všechno, čím jsem prošla.
A pokaždé, když jsem se podívala na své strie, jsem si vzpomněla na ta slova:
„Tyhle jizvy jsou důkazem lásky, síly a života.“
