Radioaktivní trosky uvolněné do atmosféry dosáhly říčního města Vinnytsia, vzdáleného asi 200 mil, kde žila rodina Scarletových.
„Prvních několik týdnů, i když jsme věděli, že se v jaderné elektrárně v Černobylu něco děje, se o rozsahu události nemluvilo,“ řekla Scarlet. „Řekli nám, že je vše v pořádku. V důsledku toho lidé na Ukrajině nadále chodili ven, dýchali čerstvý vzduch, pili nevařenou vodu a jedli syrové ovoce. A to vše bylo otrávené.“
Ačkoli od výbuchu v Černobylu uplynulo již 33 let, zdravotní následky této radiační expozice stále devastují životy lidí, kteří žili v blízkosti elektrárny.
Katastrofa v Černobylu je přímo zodpovědná za méně než 50 úmrtí v důsledku otravy radiací, ale mnoho výzkumníků tvrdí, že celkový počet obětí výbuchu v Černobylu a jeho dlouhodobých následků nebude nikdy znám.
Světová zdravotnická organizace odhaduje, že tato katastrofa by mohla být příčinou přibližně 5 000 úmrtí na rakovinu.
Po havárii bylo vše v okruhu 30 kilometrů od jaderné elektrárny považováno za nepřístupné. Rodina Scarletových však žila mimo tuto malou oblast, a tak zůstali v širší zóně radioaktivního spadu po Černobylu devět let. Vzpomíná si, že byla dlouho nemocná a nechodila do školy, ale místo toho do nemocnice.
„I obyčejná rýma byla pro můj imunitní systém velkou zátěží,“ řekla. „Měla jsem krvácení z nosu, které nechtělo přestat.“
Dnes Scarlet pracuje jako licencovaná psycholožka a žije v San Diegu v Kalifornii, i když stále trpí migrénami souvisejícími s počasím. Trpí jedním záchvatem ročně, a proto má zakázáno řídit motorová vozidla. Trvalé trauma z jaderné katastrofy ovlivnilo nejen její fyzické zdraví, ale také směřování Scarletina života a kariéry.
Vzpomínky na ČernobylScarlet také hovořila o malých „útržcích“, které jí zůstaly v paměti z měsíců po katastrofě a které ji stále pronásledují.
„Obrovské ovoce,“ vzpomínala. „Jablka téměř velikosti melounů.“
Ostatní důsledky života v zóně radioaktivního spadu byly pozoruhodně mírumilovné.
„Moji rodiče mi říkali, že to bylo nejkrásnější jaro, jaké kdy zažili, protože prý způsobilo spoustu kvetení, spoustu rozkvětu,“ řekla. „Bohužel, mnoho z nich bylo jedovatých.“
U dětí, které žily v blízkosti Černobylu, byl zaznamenán nárůst případů rakoviny štítné žlázy a dospělí, kteří pomáhali s odklízením reaktoru, jsou vystaveni většímu riziku vzniku leukémie.
„Znala jsem několik lidí, kteří byli velmi mladí a velmi rychle onemocněli rakovinou, a pak na ni velmi rychle zemřeli,“ řekla a dodala, že několik let po nehodě její přítel zemřel na rakovinu ve věku 35 let.
„Být mutantem je vlastně docela zvláštní.“
V polovině 90. let procházel bývalý Sovětský svaz obtížným ekonomickým obdobím a etnické napětí na Ukrajině se zintenzivnilo.
Jak lidé přicházeli o práci a násilí eskalovalo, Scarlet řekla, že její židovská rodina se v této zemi již necítila bezpečně. Požádali o azyl v USA a po více než roce prověřování a vyřizování formalit se Scarlet v roce 1995 přestěhovala s rodiči a starším bratrem do rusky mluvící čtvrti v Brooklynu v New Yorku.
Scarlet bylo 12 let, když přijeli do USA, a její příchod pro ni nebyl snadný. „Ten první rok jsem neměla žádné přátele a bylo to pro mě velmi, velmi těžké období, zvykala jsem si na americkou kulturu, učila se jazyk,“ řekla.
V 16 letech poprvé viděla film X-Men, který změnil její život.
„Ve filmu jsem viděl mutanty, kteří byli stejně jako já vystaveni radiaci. Pamatuji si, že jsem během filmu plakal, protože jsem se s postavami silně ztotožňoval. Bylo to, jako bych to byl já. Chtěl jsem se k nim přidat, chtěl jsem být součástí filmu. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že vlastně nejsem oběť, ale přeživší.“
Film X-Men změnil Janinin život natolik, že začala studovat psychologii a dnes je jednou z odborníků specializujících se na využití superhrdinů a dalších fiktivních příběhů k pomoci lidem překonat jejich traumata.
Černobyl – slovo, které nelze vyslovit
Postupem času Janina dospěla k závěru, že dýchací cvičení, meditace a všímavost (žít v přítomném okamžiku bez hodnocení, nechat vše plynout) jí mohou pomoci zvládat bolest. Také začala chápat, že musí být k sobě laskavá a nebýt na sebe příliš tvrdá, protože nedokáže dělat vše, co by chtěla.
„Trvalo mi téměř 30 let, než jsem byl schopen vůbec mluvit o Černobylu. Předtím jsem nedokázal ani vyslovit to slovo. Čím víc o tom mluvím, tím je to pro mě snazší. Zkusil jsem se také podívat na minisérii HBO o Černobylu. Vydržel jsem jen jeden díl. Bylo to velmi bolestivé a zdrcující. Vidět, jak některé postavy popírají závažnost situace, zatímco jiné umíraly na následky ozáření, mi připomnělo hrůzy, které muselo mnoho našich lidí prožít. Doufám, že jednoho dne najdu sílu sledovat celý seriál až do konce,“ dodává Janina Scarlet.
