Zastavila se. Přimhouřila oči a chvíli mlčela. Pak v mém vrásčitém obličeji poznala kdysi mladého muže, který ji před čtyřiceti lety zradil.
„To je tedy pohádka. Jak ses sem dostal, Vosáhlo?“ pronesla chladně.
„Chtěl jsem… omluvit se. Vysvětlit, pokud je vůbec co vysvětlovat.“
„Vysvětlit? Po čtyřiceti letech? To sis na mě najednou vzpomněl?“
„Aspoň ona… ať ví, že měla otce. Nechci odpuštění. Jen… vidět ji než umřu.“
Marie ztichla. Pak tiše řekla: „Nikdy jsem jí neřekla, kdo byl její otec. Pro ni jsi nikdo. Ale… jestli bude chtít, přijde.“
Přikývl jsem. „Budu tu zítra.“
Kdysi jsem býval hvězdou dělnické kolonie u Kladna. Vysoký, sebevědomý, s úšklebkem, dvořil jsem se mladičké Marii jako šlechtic. Nosil jí kytky, žárlila na historky o dívkách, které se na mě lepily. Nakonec podlehla – a zamilovala se.
Jenže když přišla první vážná rozhodnutí, utekl jsem. Oženil jsem se s jinou – s bohatší, s dcerou hostinského. Pohodlí zvítězilo. Marie zůstala sama a za pár měsíců zjistila, že čeká dítě. Nikomu o mně neřekla. Porodila Janu a žila dál – tiše, hrdě, bez výčitek, bez pomoci.
Mně se manželství rozpadlo. Moje žena byla nemocná, děti jsme nikdy neměli. A pak – po letech – jsem se náhodou od starého známého dozvěděl, že Jana je moje dcera.
Roky jsem sbíral odvahu. Až stáří mě donutilo. Zůstal jsem sám, sám sobě soudcem i katem.
Další den Marie skutečně přišla. Nebyla sama. Po jejím boku kráčela Jana. Dospělá žena, v očích síla i klid.
Sotva jsem vstal: „Jano… já… jsem tvůj otec.“
Dívala se na mě mlčky. Nebyla v ní nenávist, spíš tichý smutek. A možná i zvědavost. Vzala mě k sobě domů.
Seděl jsem na kraji židle, pil čaj a snažil se zaplnit trapné ticho slovy, která neměla váhu. Všude kolem na zdech visely fotografie. Malá vnučka pobíhala kolem. Jana ji představila:
„Tvoje vnučka. Děda Josef.“
Holčička zamumlala pozdrav a utekla k babičce.
„Pokud něco potřebujete… léky, pomoc,“ nabídla mi Jana klidně.
Zarazilo mě to. Po tolika letech… stále mi chtěla pomoct?
„Ne, děkuji,“ zašeptal jsem. „Celý život… jsem nebyl pro vás nic. Ani korunu jsem neposlal.“
Pak jsem zkusil poslední gesto. „Chtěl bych vám dát dům na vesnici. Malý, ale solidní. Měl by patřit vám.“
„Děkujeme, ale nepotřebujeme. Máme vše, co potřebujeme,“ odmítla klidně.
Chápal jsem. Bylo to její tiché: nechci už víc. Poděkoval jsem za čaj a poprosil jen o jednu věc: o fotku vnučky. Dala mi ji.
Cestou domů jsem seděl na zadním sedadle auta, svíral fotografii v dlaních a mlčky plakal.
Když jsem pak dorazil do své staré chalupy u Příbrami, otočil jsem fotku. Na zadní straně stálo jedinou větou:
„Tatínkovi. Od Jany.“
A v tu chvíli jsem pochopil: odpuštění možná právě začalo. Jenže času na to, abych ho skutečně prožil, mi zbývá zoufale málo.
